Dělám jen to, co mě baví

Tak, jak žijete dnes, jste asi nežil úplně celý život. Dokázal byste určit okamžik, kdy jste se rozhodl žít „jinak“?

Ten okamžik nastal v roce 2005. Tehdy jsem dal výpověď v práci a rozhodl se, že budu žít „na volné noze”.

Myslel jsem spíš váš styl života, který může být pro někoho romantický. Někdo jiný zase může váš život vnímat třeba i jako „pózu“. Jak se vnímáte vy sám?

Já dělám jen to, co mě baví. A nic navíc k tomu. Měl jsem to tak již od základní školy, kdy jsem dělal něco jiného než ostatní. Když všichni šli tam, tak já jsem šel jinam. Takže jsem se odlišoval odmalička. A pak svým názorem na vše, co se týká přírody.

Trampování je většinou spíš komunitní záležitost, i když rozvolněná. Vy sám se však označujete za samotáře. Nedostal jste někdy nabídku na doprovod? Řekneme od podobně smýšlejících lidí. Ve dvou se to lépe táhne.

Ano, nabídky typu „jel bych s tebou tam a tam“ mi chodí, ale já všechny odmítám. Chci být na svých cestách sám. Jen příští rok se chystám udělat výjimku, když jsem přizval kamaráda Adriana ze Slovenska. On se také hodně zabývá cechem Long Riders’ Guild a překládá mi i všechny e-maily do Ameriky, protože já anglicky neumím. Teď spolu budeme sedm dní cestovat po Maďarsku.

Máte poměrně sledovaný kanál na YouTube – co je jeho cílem? 

Hlavně chci upozornit na cestování na koni. Dávám tam převážně videa z těchto cest, kterými se již sedm let aktivně zabývám. A chtěl bych, aby byl můj kanál návodem pro ty, kdo chtějí někam vyjet na koni a neví, jak na to. Tak se můžou podívat a třeba mě i kopírovat. Když jsem chtěl vyjet na koni sám, žádné podobné filmy dostupné nebyly. Takže mi nezbývalo nic jiného, než si je vymyslet. Nakonec jsem takhle dokázal nacestovat asi 7000 km. Dnes už znám Longridery po celém světě, protože jsem i členem zmíněného cechu. Vlastně jako první Čech. Dnes už jsme dva.

Také čtěte

U vody pro mě přestává existovat čas

Rozhovor s 13letým nadšeným rybářem Matějem Houškou nejen o rybaření, ale také o jeho vztahu k přírodě.

Byl jste hostem Vágnera, v jeho pořadu S Jakubem v přírodě, jak k tomu došlo? Oslovil vás?

Velmi ho zaujalo video z mého putování po Slovensku a chtěl můj srub i styl života vidět na vlastní oči. Protože si také chtěl postavit svůj vlastní srub, přijel se na to podívat a přitom natočil jeden díl svého pořadu. Nakonec jsme si vlastně ve srubu povídali o cestách. Jeho i mých.

V pořadu jste mimo jiné představoval svou práci tesaře, stavaře. Oslovil vás pak třeba někdo, že by chtěl podobné obydlí?

Tak hlavně Jakub, který pak chtěl, jestli bych mu něco nepřistavěl. Pak se také ozvali kamarádi, abych jim pomohl s něčím podobným. Ale cizí nikdo.

Cestovat s koněm a na koni… Jak řešíte dopravu, pokud natrefíte na problém, třeba zdravotní?

Asi narážíte na Litvu, kde jsem měl velký problém se zády. Celá ta cesta se nepovedla. Tenkrát jsem bohužel sedl na lep zakladateli litevského cechu, který napsal: Jeď do Litvy, je tam velká akce. Sto lidí, sto koní, sto let nezávislosti Litvy. Že to tam pořádá. Ale ve skutečnosti to byla jedna velká lež.

V té době jsem měl ještě Facebook, kde se prezentoval jako velký jezdec. Pak mi nebral ani telefon. A cech mi na cestu do Litvy nabídl nést vlajku Long Riders‘ Guild. To pro mě byla největší prestiž. Přede mnou s vlajkou cestovalo snad jen deset lidí. A hlavně, když jsem tehdy psal o sobě cechu, tak mi moc nevěřili. Dokonce hledali, kde je Česká republika. Mysleli si, že u nás žádný longrider není, že máme pouze Velkou pardubickou a skáčeme parkury.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem až na místě zjistil, že žádná akce není. Domů jsem to měl přes tisíc kilometrů, a navíc mě začala bolet záda. Přesto jsem za dvacet dní urazil asi 720 km.

U řeky Buk (pozn. red.: u hranic Ukrajiny a Běloruska), přes kterou jsem měl domluvený převoz jsem byl už v hrozných bolestech. Ani jsem neotočil krkem. Proto jsem hned zavolal domů, kde se udělala záchranná akce obrovských rozměrů. Nakonec kamarád sedl do auta, vyzvedl vůz pro koně a za deset hodin byl u běloruské hranice, kde mě naložil a odvezl domů. 

Ale krom tohoto se mi naštěstí žádný další větší úraz nestal. Rozhodně je vždy základ mít dobré a kvalitní boty. Jakmile vám totiž kůň šlápne na nohu, tak okamžitě končíte. A hlavně dávat pozor na řidiče. Telefony za jízdy jsou opravdu velký problém. Pak rázem přehlédnou, že jdete po silnici s koněm.

Účastnil jste se ankety Osobnost Moravy – co pro vás tato nominace znamenala?

Tak to mi naprosto vyrazilo dech! Pan Blažek z Moravské národní obce mě na Bradle (vrch u Troubelic; pozn. red.) oslovil před dalšími čtyřiceti lidmi. Úplně jsem začal koktat, jak jsem byl zaskočen. Věděl jsem, že v té anketě jsou politici, zpěváci, a já jsem přitom z lesa, jezdím si tu na koni. Přiznám se, že jsem ani hned nedokázal odpovědět. Musel jsem si to rozmyslet.

Všichni o vás hovoří vesměs v superlativech. Setkal jste se třeba i s negativními ohlasy na svou činnost?

Spíše se závistí. A jakkoli to bude vypadat paradoxně, hlavně z mého okolí, tady v Troubelicích. Lidé, co mě znají, mě kolikrát ani nepozdraví. 

Asi mají pocit, že mi YouTube kanál vydělává bůhvíjaké peníze, což je omyl. A pak za to asi může ten můj životní styl. Mám to prostě jinak.

Vím, že jste velkým milovníkem knih. Jakou literaturu preferujete? Měl byste pro čtenáře Kultu nějaká doporučení?

Mám rád hlavně historii a také knihy o Mongolsku. Ale nejvíce E. T. Setona. Sám jsem vyrostl na knize Rolf zálesák – to je pro mě největší klasika. Když jsem ji četl prvně, to mi bylo asi sedmnáct, jsem začal snít o tom, že si postavím srub a budu žít jako zálesák. A pak samozřejmě knížky Jaroslava Foglara.

V současné době se hlavně na sociálních sítích rozvíjí fenomén tzv. „Bushcraftu“. Každý ukazuje „svůj“ návod, jak přežít v přírodě. Jak rozdělat oheň, postavit přístřešek. Jak vnímáte tento styl „vzdělávání“, respektive sebeprezentace?

Distancuji se od toho. Označení „Bushcraft“ mě vyloženě rozčiluje a uráží. Já jsem zálesák a tramp. Přijde mi divné, když někdo vyleze na kopec, vaří si tam na vařiči a natáčí se i u toho, jak jí.

Jako muž s koněm asi budíte velkou pozornost. Jak na vás na vašich cestách reagují lidé?

Vesměs dobře. Možná až na letošní cestu a chování lidí během epidemie. Tentokrát pro mě byl problém dostat vůbec vodu, což bylo opravdu drsné. 

Taky se se mnou lidé dříve více bavili, teď si mě spíš jen fotí. A aniž by se mě nejdřív zeptali, hned to dají na Facebook. Prostě jenom fotka a konec, víc je nezajímá. Jedna paní si mě vyfotila a hned se věnovala Facebooku. Už ani neposlouchala, co jí povídám. Jinak ve městech na mě hledí jako na exota. Dnes totiž nikdo necestuje tak jako já. Což nedovedu pochopit.