U vody pro mě přestává existovat čas

Poslední dobou se o vás a vašem týmu docela hodně mluví. Jaký je to pocit, dávat ve třinácti letech rozhovory do novin?

Předně musím říct, že mám vždycky dost velkou trému. Ale samozřejmě je to pro mě obrovské povzbuzení, abych pokračoval dál, zvláště když o moji tvorbu projeví zájem i lidi, kteří se rybaření vůbec nevěnují. Je pravdou, že jsem dokázal už i některé lidi inspirovat, aby s rybařením začali nebo se k němu po dlouhé době vrátili. A z toho mám opravdu neskutečnou radost, protože svoji tvorbu rozhodně nedělám jenom pro rybáře, ale i pro širokou veřejnost. 

Co si o vašem koníčku myslí učitelé na gymnáziu?

Tak já to sám nikomu neříkám, ale je pravdou, že když se moji učitelé o tom, co dělám, třeba z nějakých článků dozvědí, někteří se i zajímají. Každopádně mám štěstí, že moje třídní učitelka učí biologii a fandí mi. Umožnila mi prezentace pro spolužáky, a když například bereme něco o přírodě, tak mi vždy dá prostor něco o tom říct. Navíc když jsem se letos na jaře omlouval na delší dobu z „rodinných důvodů“, usmála se a řekla: „Tak ti Matěji přeji úspěšný lov.“ A měla pravdu, odjížděli jsme na delší výpravu s naší lodí na přehradu.

A spolužáci? Nepřijde jim rybaření v dnešní době málo „in“?

Já chodím na gymnázium, kde je 350 studentů a vlastně nevím o nikom, kdo by se rybaření naplno věnoval. Ve škole jsem díky rybaření spíše takový exot, já prostě na ty hry v mobilech atd. opravdu nejsem. Moji spolužáci by určitě nikdy chytat ryby nezačali, když ale dostanu možnost jim svůj koníček představit a prezentovat, je to pro ně něco, co nikdy nezažili, a má dobrodružství je vždy velmi zajímají.

Vy sám rybaříte od tří let, což se dá určitě připsat na vrub vaší rodiny. Jak hluboko u Houškových rybářské kořeny sahají?

U nás v rodině všichni chytali ryby prakticky od nepaměti, i mě k rybaření přivedl taťka. Ze mě si ale doma dělají tak trochu srandu a říkají, že u mě už to není koníček, ale „úchylka“. Jakmile totiž nahodím udici do vody, čas pro mě prostě přestane existovat. Já si to sice nepamatuju, ale když mi prý ještě nebyly ani čtyři roky a poprvé mě s sebou vzali taťka s bráchou na přehradu, vydržel jsem u nahozeného prutu sedět a ani se nehnout více jak deset hodin – a to bez jediného záběru. Dokonce i na záchod jsem raději odmítal chodit.
Kolik času rybařením strávíte?

Kolik času rybařením strávíte?

Opravdu prakticky celý svůj volný čas. Není to ale jen o chytání, musím spoustu věcí nastudovat, komunikuji s rybáři vlastně už z celé Evropy a samozřejmě i s našimi fanoušky. 

Také čtěte

Dělám jen to, co mě baví

Vyprávění Dalibora Baluta o tom, jaké to je cestovat na koni nebo pěšky po Evropě a plnit si sen.

Vytyčil jste si za cíl ulovit v českých svazových vodách všechny druhy ušlechtilých ryb, které v nich žijí. Je to zvládnutelné?

Je to určitě velká výzva, která je závislá na tom, že se naučím různé rybářské styly lovu. Mnohem větší problém ale je, že některé druhy ušlechtilých ryb už v České republice téměř vymizely. Objevit je, následně pak i přelstít a ulovit, je opravdu velmi složité. No a pokud se vám to povede, potřebujete mít ještě to hlavní – rybářské štěstí. Bez něj to prostě v těchto případech nejde. 

Jak daleko jste se v tomto směru zatím dostal?

Je to možná osud, ale chybí mi pro mě osobně ta nejcennější ryba českých svazových revírů, kterou už odmalička toužím ulovit – mník jednovousý. To je ryba, která neoplývá velikostí, ale její život je zcela zvláštní i tajemný a u nás už jich je opravdu velmi málo. Chytá se hlavně v zimních měsících, takže se za mníkem honím v zimě, blátě, sněhu i mrazu už dva roky, ale zatím mi stále uniká.

Můžete našim čtenářům krátce popsat jednotlivé pořady na YouTube, které vytváříte?

Aktuálně natáčím seriál Zapomenuté revíry, kde se snažím objevovat nedotčené revíry, kde rybáře ani nenapadne nahodit, a pokouším se v nich ulovit velmi zajímavé a rybářsky cenné úlovky. Prostě vzácné ryby, které ještě nikdy nebyly na háčku. Seriál je hodně zaměřený i na nerybářskou veřejnost a je nejen o rybaření, ale také o přírodě a historii míst, kde natáčím. Dále seriál S Matějem u vody, kde představuji jednotlivé rybářské disciplíny a speciálně se věnuji i představení některých druhů ryb. Odmalička chodím rád do lesa, takže s bráchou natáčíme ještě seriál Zálesáctví s Matějem, kde si užíváme společné vandry a vaření v přírodě. Na letošní rok plánuji trošku oživení a budu si brát do svých pořadů i parťáky, kteří se zabývají něčím velmi zajímavým. 

Co všechno k natáčení potřebujete? Vy jste většinou před kamerou, ale kdo stává za ní, kdo výsledný tvar stříhá apod.?

U formátu rybářských filmů, které natáčíme my, skutečně není možné, aby jej někdo dělal sám. Je pravdou, že okolo toho lítá spousta lidí a zabere to neskutečně času. My to děláme v našem rodinném týmu, a jak se říká, každý musí přiložit ruku k dílu – od vymyšlení námětu a scénáře až po kameru, muziku a editaci. Já jsem rád, že se mohu zabývat pouze rybařením a psaním scénářů. Mám tak více času na to, abych se zdokonaloval v práci před kamerou i v rybaření. Ale i když se někdo zrovna věnuje něčemu trochu více, vždycky platí, že se na konečném díle „pohádáme“ všichni společně.

Také čtěte

Naše dýky mají velkou odezvu ve Švýcarsku

V kovářské dílně Arrigos vznikají pod rukama Václava Melče a Lukáše Macourka úžasné věci – zbraně, šperky, spony a další řemeslné předměty, které vzbuzují pozornost milovníků historie a řemesel v Česku i zahraničí.

Na webových stránkách Teamu 2010 píšete, že vás štvou „ožralí masaři“. Co vám vadí na jejich popíjení, je myslím jasné, ale co si obecně myslíte o lidech, kteří chytají ryby výhradně proto, aby je snědli?

Já ryby pouštím zpět do jejich domova, ale osobně nemám nic proti rybářům, kteří si je vezmou i domů k snědku. Problém vidím v tom, že si někteří „rybáři“ odnesou od vody za jediný rok i stovky kilogramů ryb, včetně trofejních, které by se jednoznačně měly vracet vodě. Mnohem závažnější problém ale vidím v tom, že se k rybám neumějí správně chovat. Kvůli fotkám ryby sakují (uchovávají dlouhou dobu v sítích), nešetrně s nimi manipulují, a hlavně pokud už rybu pustí zpět do vody, musí to dělat správným způsobem, aby se ryba netrápila a později neuhynula. No a samozřejmě mi vadí to, co je na našich svazových revírech bohužel vidět velmi často – hluk opilých „rybářů“, nepořádek, agrese těchto lidí, ale i hlučné grilovací party – to k vodě prostě nepatří. Správný rybář má totiž na rybách šeptat, ostatní lidi u vody nerušit a splynout co nejvíce s přírodou. 

Dokážete určit, co je největší nesnází českého rybolovu, potažmo stavu ryb v českých vodách? Občas se objevují zkazky, že správci rybníků z komerčních důvodů dávají přednost kaprům, čímž trpí přirozená biodiverzita.

To je naprostá pravda a bohužel příkladně u nás v západních Čechách velmi častý jev. Všude se hlavně nasazují konzumní kapři, aby rybářská většina byla spokojená, že si lehce uloví kapra na maso, a naprosto se opomíjí vysazování jiných vzácných druhů ryb, především v řekách a potocích. Natáčel jsem loni celou sezonu film „Potokem po stopách mého dědy“, kde jsem celý rok mapoval situaci na jednom našem potoce, kde můj děda vyrůstal. Za jeho mládí když jste šli potokem, tak vám do nohou naráželi pstruzi, lipani… A dnes? Sotva narazíte na ojedinělého pstruha. Když to děda viděl, nevěřil vlastním očím. Samozřejmě tomu stavu pomáhají i zastaralá a nemoderní pravidla Českého rybářského svazu, která jsou postavená stylem, že než abychom slušným rybářům pravidla uvolnili a více postihovali ty, kteří se slušně nechovají, zakážeme všechno všem. 

Hodně lidí mimo váš obor si rybáře v Česku spojuje s mediálně známým Jakubem Vágnerem. Co si o jeho schopnostech a vlivu myslíte vy?

Jakub Vágner je samozřejmě velká osobnost světové rybařiny, já jsem ho odmalička rád sledoval a i mě hodně inspiroval. Každopádně on je hlavně podnikatel a to se zákonitě odráží i v jeho tvorbě. Já bych se chtěl na rozdíl od něj věnovat výhradně sportovnímu rybolovu – chytání u nás i v zahraničí, natáčení, psaní článků a knih, přednáškám. Nikdy bych se nechtěl zabývat rybářským byznysem – obchodovat s rybářskými výrobky, testovat značky, psát recenze nebo nedejbože provozovat soukromý revír. Chci být v tomto smyslu naprosto svobodný a nezávislý. Abych to nikdy nemusel dělat, chodím na gymnázium, chci vystudovat práva a mít jednou svoji vlastní advokátní kancelář.

Je docela těžké vás na jednotlivých videích zachytit jinak než s úsměvem na tváři. Jste takto pozitivní i mimo přírodu? 

Já si to na rybách a v přírodě prostě snažím užívat, a pokud to z toho lidé vycítí, je to moc fajn. Pravdou ale také je, že občas je to před kamerou i pěkný stres, a to jdou úsměvy stranou. Ale i o tom rybaření a pobyt v přírodě prostě je, není to jednoduché jako sezení doma u počítače a sledování virtuálního světa.