Lidé

Karel Absolon, Masaryk, Věstonická Venuše, Věstonice, Baťa

Zveřejněno dne 11. 5. 2020
Absolutní úspěchy Karla Absolona?
S trochou nadsázky bychom mohli říct, že všechno, co dělal, bylo světové. K mnoha úspěchům mu mimo jiné dopomohla jeho verbální obratnost a vlastenecké nadšení ve společnosti. Především v období budování samostatného Československa. Otázkou je, zda si Karel Absolon sám – vědomě, či nevědomě – nebudoval do jisté míry kult osobnosti



Jeho význam v oblasti průzkumu jeskynních systémů připomínají pamětní desky v mnoha koutech Moravského krasu, přestože nebyl zdaleka jediným. Byl to však právě Karel Absolon, kdo se stal takříkajíc tváří výzkumů, které na mnoha místech pokračují dodnes. Především díky píli stovek "bezejmenných" lidí.

Karel Absolon se narodil v roce 1877 do rodiny boskovického lékaře Vilibalda Absolona. Jeho matka Karla, dcera významného krasového badatele, důlního lékaře i amatérského archeologa Jindřicha Wankela, ovdověla, když nebylo Karlovi ani pět let. V roce 1898 absolvoval klasické gymnázium v Brně. V Praze pak studoval zoologii a geologii.

Problémům podzemního toku říčky Punkvy se, jako zapálený badatel, věnoval již coby student na přelomu 19. a 20. století. Tehdy vycházel především z výzkumů svého dědečka Jindřicha Wankela, přičemž jeho poznatky vědecky intenzivně rozvíjel. A to dokonce do té míry, že pobýval na dně Macochy i několik dní v kuse. Jak říkal, byl tam "se svými přáteli". Součástí těchto pobytů byla především dokumentace a systematický průzkum dna Macochy.

Dokonce přesvědčil vizí masového turistického využití celé oblasti tehdejší majitele panství, aby umožnili oficiální průzkum Macochy a v roce 1909 s objevem Punkevních jeskyní zpřístupnil její dno "suchou nohou". 

Od roku 1908 působil jako správce zoologických sbírek v Moravském zemském muzeu (MZM), a již tehdy na sebe upozorňoval nejen jako vědec, ale i jako velmi schopný organizátor, popularizátor a dokumentarista. Nezdráhal se své vize často i zveličovat. S vědomím, jakou sílu má popularizace vědy pro její rozvoj a financování.

V roce 1916 se do MZM dostaly jako pozůstalosti rozsáhlé sbírky uznávaných badatelů K. J. Mašky a M. Kříže. Pro Absolona se staly hlavní oblastí zájmu na následující dvě desetiletí. Po zoologii a geologii se jako renomovaný jeskynní badatel jejich prostřednictvím začal věnovat archeologii a paleoantropologii.
Navíc na základě článků v odborném tisku vytušil potenciál Dolních Věstonic a v polovině srpna 1924 zahájil rozsáhlý průzkum dnes skutečně světově proslulého naleziště, jež začal nazývat "diuviální Pompeje". 
Přitom jeho "autorství" nálezu Věstonické Venuše je v drtivé většině zmínek spíše tzv. "encyklopedickou zkratkou", protože ji fyzicky objevili dělník Josef Seidl a technický vedoucí výzkumů Emanuel Dania. Byl to ovšem Karel Absolon, kdo zde zavedl systematický průzkum a ukončil ty dosavadní, spíše nahodilé.

V roce 1928 byl z jeho iniciativy na nově budovaném brněnském výstavišti zřízen, v rámci Výstavy soudobé kultury, zvláštní pavilon "Člověk a jeho rod", kde hlavní pozornost poutal model mamuta v životní velikosti (za finančního přispění společnosti Baťa).
K realizaci zcela samostatného pavilonu Anthropos, jak jej známe ze současné podoby (a jehož předobrazem byl zmiňovaný pavilon), už neměl příležitost. Přestože mělo jít o jeho vrcholné dílo. Všechny snahy zhatila 2. světová válka a po ní se, již jako penzista, ke svým rozsáhlým projektům nedostal. Zemřel v Brně, v říjnu 1960.

Můžeme dnes pohledy na Absolonovy úspěchy vnímat jako kult osobnosti? Nebo ho brát spíše "jen" jako iniciátora projektů, kterých se sám potřebnou měrou, pro svou extrémní vytíženost, přímo neúčastnil? Nepřičítáme mu nakonec zásluh víc, než skutečně měl? Na úkor ostatních? 
Nebo jde jednoduše o vedlejší produkt snah vizionáře, který ve svém životě a v oborech, jimž se věnoval, něco dokázal, a cílenou propagací dosáhl pro vědu a společnost tolik potřebných úspěchů?

Robert Žďárský
Článek otištěn v Kult 05/20
 Přidejte k článku první komentář >> 
Karel Absolon, Masaryk, Věstonická Venuše, Věstonice, Baťa


Copyright © 2005–2020 Radek Holík
Google+