Lidé

Zveřejněno dne 18. 2. 2020
ROZHOVOR: Jiří Václavek. "Výzva je všechno, co právě dělám"
Patří mezi stálice televizní obrazovky, na níž se již řadu let objevuje coby moderátor zejména zpravodajských pořadů. Pro Jiřího Václavka jsou proto denní aktuality bez nadsázky denní chléb. V médiích se pohybuje jako ryba ve vodě, přesto žurnalistiku nikdy nestudoval. Nejen o fake news, České televizi a úskalích moderátorské profese jsme si povídali v následujícím rozhovoru.



Jak moc sledujete zpravodajství, když máte volno? Dokážete si uložit "mediální půst"?
Dokážu, i když jsem se to musel naučit. Ještě nedávno jsem sledoval zpravodajství prakticky kdykoli a kdekoli. Prostě jsem bez aktuálních zpráv nedokázal být. V posledních dvou letech se těším na dovolenou nebo víkend bez zpráv. Vlastně – abych byl přesnější – dovolenou nebo víkend se zprávami omezenými na titulky hlavních událostí. Udržet se v obraze a nabalovat na známé informace další a další podrobnosti je totiž základní strategie k tomu, abych se dokázal snáz a rychleji připravit na všechny rozhovory, které mě v práci čekají. A nejde jen o zprávy, ale i o co nejširší spektrum komentářů a názorů ke všemu podstatnému.

Kolik času by měl člověk podle Vás v dnešní době věnovat tomu, aby byl takzvaně v obraze?

Dnešní svět je bohužel plný nepravd, polopravd, manipulací, fake news. Dnešní svět plný nástrah a složitostí a vyžaduje, aby byl člověk v obraze. Aby se nenechal napálit. Aby se orientoval. Současně je ale fajn uchovat si nadhled, odstup a selský rozum. Vlastní názor. Dvacet minut ráno nebo večer? Je to asi hodně individuální.

Jsou dobrým doplňkem zdravé informovanosti také sociální sítě? V čem mohou být nenahraditelné?

Asi to bude znít jako fráze, ale sociální sítě jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Pokud máte třeba na Twitteru zajímavou síť kontaktů, dokážou vás nasměrovat k zajímavým textům. Totéž platí třeba i pro Facebook. Pro mě jako novináře jsou navíc sociální sítě často rychlý zdroj informací od politiků a institucí – zvlášť, když se děje něco mimořádného. A proč jsou špatný pán? Pokud se dostatečně neorientujete a nepoužíváte vlastní hlavu, snadno naletíte nejrůznějším fake news. Problémem je taky život v sociálních bublinách, které dávkují informace podle vkusu uživatele.

Již léta se hovoří o ústupu tištěných médií ve prospěch internetu. Čtete Vy sám pravidelně nějaká tištěná periodika? Máte nějaké oblíbené tituly (jakéhokoliv žánru)?

Myslím, že kvalitním tištěným médiím, která přinášejí nějakou hodnotu navíc (kvalitní analýzy, komentáře) hrana nezvoní. Já mám tu výhodu, že mám v práci k dispozici všechny hlavní tituly novin i v tištěné podobě. Mám rád tištěnou verzi Deníku N. Ještě loni jsem odebíral tištěný Respekt – teď dávám přednost jeho elektronické verzi, a to i proto, že obsahuje i namluvené texty článků, které rád poslouchám v autě třeba na cestě z Prahy do Brna.

Původně jste studoval historii. Co Vás na dějinách nejvíc baví a zajímá?
Jednoznačně souvislosti. Souvislosti mezi jednotlivými událostmi a procesy. Návaznosti jedné na druhou. Je to skoro jako detektivka. Během vysokoškolských studií jsem miloval hlavně středověk. Zajímaly mě především dlouhodobé procesy, tak jak je chápe historiografická škola Annales: mentality, dějiny každodennosti. V poslední době mě pro změnu – hlavně kvůli práci – zajímají spíš moderní dějiny.

Byly nějaké konkrétní situace, kdy Vám vzdělání historika pomohlo při současné práci moderátora?

Dobrý historik umí pracovat s prameny. Hledat prameny, odlišovat podstatné od nepodstatného, studovat spousty stran textů. To všechno mi pomáhá připravovat se na rozhovory, studovat podklady a vymýšlet otázky pro respondenty.

Jaká pro Vás platí omezení coby pro člověka objevujícího se pravidelně v televizi? Je to nějak výslovně stanoveno? Musíte se například v létě schovávat před sluncem, abyste příliš nezměnil barvu apod.?

Jako moderátor veřejnoprávní televize jsem přeci jen veřejně známý. Nikde vlastně nejsem jen sám za sebe, ale taky za instituci, se kterou si mě lidé spojují. Možná proto si dávám trochu víc pozor na to, jak se chovám nebo co říkám. Ale nepřeháním to. Blízcí přátelé s oblibou říkají, že jsem stále velké dítě a že jsem se nezměnil. To mě těší. PS: To o tom slunci neříkejte našim maskérkám. Mohly by to začít vyžadovat (smích).

Dostáváte od diváků dopisy s doporučeními, jak se ostříhat či obléct? Co Vám lidé nejčastěji píší?

Diváci jsou přísní. Chválí, ale taky kritizují. A to je dobře. Zpětná vazba je u mého povolání důležitá. Všímají si toho, co říkám, jak to říkám, jak se ptám, na co se ptám… Ale i s tím oblečením a účesem jste to trefila.

Za své mnohaleté působení v ČT jste prošel množstvím pozicí. Která Vám připadala jako největší výzva?
Začínal jsem jako směnař ve zpravodajství ČT Brno, kde jsem měl za úkol vyhledávat témata pro natáčení a pomáhat zařizovat redaktorům natáčení reportáží. Později jsem sám jako redaktor reportáže natáčel, vyzkoušel jsem si, jaké to je jako dramaturg skládat vlastní pořad, a v roce 2005 se startem ČT24 jsem konečně začal i moderovat. Výzva je všechno, co právě dělám. Každý další rozhovor, každý další host. Moc rád vzpomínám na pracovní začátky se všemi ideály a nadšením. Ne že bych je ztratil, ale po letech je to přeci jen trochu jiné.

Přestože už řadu let pracujete v Praze, pocházíte z moravské metropole. Co se Vám vybaví, když se řekne Brno?
Dětství, bezstarostnost, první láska, jaro na Petrově, výhledy ze Špilberku, Masarykova univerzita, kavárny… Je toho spousta!

Jiří Václavek (*1975) vystudoval historii a klasickou filologii na MUNI. Do České televize nastoupil v roce 1999. Zpočátku působil v brněnské redakci, od roku 2007 pracuje jako moderátor v pražském vysílání ČT. V současnosti moderuje zpravodajské pořady Studio 6 a Studio ČT24.

Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 02/20
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Daňa Horáková
O Pavlovi
Torst
Vzpomínky české novinářky, prozaičky a kulturní organizátorky (mj. též ministryně kultury města Hamburk) Dani Horákové na léta strávená s jejím manželem, filmovým režisérem, scenáristou a prozaikem Pavlem Juráčkem. Autorčino vzdělání i spisovatelská a životní zkušenost jí umožnily napsat knihu, která je nejen detailním, intimním, místy humorným a v mnohém strhujícím psychologickým portrétem významné osobnosti české kultury, ale i svědectvím o širším okruhu mnoha Juráčkových a jejích přátel a známých z oblasti českého filmu, divadla, disentu a exilu (Václava Havla, Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela, Rudolfa Slánského mladšího, Pavla Kohouta, Milana Machovce, Ludvíka Vaculíka, baronky Blanky Battagliové a mnoha dalších). Kniha není zdaleka jen vzpomínková, ale jde také o obecnou reflexi - lidské povahy, mezilidských vztahů, tlaku dějin na člověka a v posledu i lidského osudu a lidské odpovědnosti za vlastní život vůbec. A lásky, která ničí, ale je přesto životodárná.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2020 Radek Holík
Google+