Lidé

Zveřejněno dne 14. 7. 2019
ROZHOVOR: Alois Fišárek
V Domě umění probíhá až do 28. července 2019 výstava věnovaná Laterně magice, zvláštnímu druhu divadla, poprvé prezentovanému na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu, jež vedle živých herců používá také filmové projekce a další média - bývá proto nazývána prvním multimediálním divadlem na světě. Dnes tvoří Laterna magika součást pražského Národního divadla. V 80. letech s ní byl pevně spjat Alois Fišárek, přední český filmový střihač. Svými zkušenostmi z filmu obohatil legendární představení jako Kouzelný cirkus, Černý mnich či Odysseus. Zajímalo nás, jak na své tehdejší působení vzpomíná a co vlastně obnáší práce filmového střihače.

Věnujete se střihačské profesi pět desítek let. Mohl byste pro laiky popsat, jak moc se s vývojem technologií za tu dobu Vaše práce změnila?
S příchodem digitálních technologií se zpracování materiálu proměnilo pronikavě. Už nepracuji rukama na střihacím stole, ale pracuje se na počítači, který umožňuje rychlejší postup (nemusím složitě hledat výstřihy, nemusím dělit materiál na díly). Zároveň je ale práce náročnější na soustředění - nejen pro střihače, ale především pro režiséra. Nové technologie umožňují natočit mnoho materiálu, který ale střihač musí ve střižně zpracovat. Na jedné straně se práce zrychlila, na druhé straně jí vzhledem k množství materiálu přibylo. Na mé myšlení střihače ovšem příchod nových technologií neměl žádný vliv.

Co je dnes jednodušší? A co naopak těžší, než když jste začínal?
Dovést film do výsledného tvaru je dnes stejně těžké jako dříve. Domnívám se, že práce střihače je určená nadáním, citem a temporytmem bez ohledu na používané technologie.

Jaké vlastnosti, schopnosti by měl dobrý filmový střihač mít?
To nevím. Asi trpělivost, spolu s velkým pochopením pro postupné vytváření konečné podoby filmu. 

V čem byla pro Vás práce pro Laternu magiku specifická? Bral jste ji jako určitou profesní výzvu?
Ze začátku jsem práci pro Laternu skutečně bral jako výzvu, než jsem si při další práci (především s režisérem Evaldem Schormem) uvědomil, že střih je úplně jiný než filmový. Filmový obraz zde musí přesně odpovídat dění na jevišti. Také záleží na velikosti plátna, aby film na něm nezastínil herce nebo tanečníka. Například s bohyní Athénou velkou 17 metrů jsem musel pracovat tak, aby bohyně a pohyb na jevišti vytvářeli jeden vjem.

Jak jste fenomén Laterny magiky vnímal jako divák? V čem podle Vás tkvěl její úspěch?
Představení Laterny jsem vnímal jako naprosté novum, jako spojení talentu scénografa Josefa Svobody a stejně velkého talentu Evalda Schorma, doplněné o výbornou práci hudebních skladatelů, choreografů a tanečníků. Novější práce Laterny už bohužel moc neznám.

Která její představení (v celé její historii) považujete osobně za nejzdařilejší a proč?
První představení pro EXPO 58 v Bruselu bylo světovou novinkou, prostě první na světě. Dalším nezapomenutelným představením byl Kouzelný cirkus režiséra Schorma a scénografa Svobody a konečně Odysseus opět v režii Evalda Schorma a scénografa Svobody s hudbou Michaela Kocába. Ve všech případech se jedná o nadčasová díla. Dle mého je scénografie Josefa Svobody dodnes nepřekonaná. Měl zvláštní cit pro světlo a tím ve svých představeních kouzlil. Tento dar byl umocněn citlivou režií.

Jak moc se lišila spolupráce s jednotlivými režiséry Laterny magiky? Byl jste raději, když Vám nechávali volnou ruku, nebo preferujete direktivnější vedení? 
Svoji práci nejen pro Laternu magiku, ale i v dalších dílech chápu jako společné dílo všech tvůrčích profesí. Evald do střižny moc nechodil a při své plachosti mi pouze telefonicky a s omluvou sděloval své režijní připomínky. Naopak Břetislav Pojar byl ve střižně pořád a spolu jsme po okénku vytvářeli konečnou podobu Žvanivého slimejše. Mám rád oba režijní přístupy.

Na které tvůrce Laterny magiky nejraději vzpomínáte?
Já je měl rád všechny. A ty, co ještě žijí, strašně rád potkávám - divadelníka a scénografa Jirku Srnce, kameramana Jaromíra Kačera, hudebníky Michaela Kocába, Michala Pavlíčka… Byla to těžká, ale krásná práce.

Alois Fišárek (*1943) je stále činný filmový střihač, držitel pěti Českých lvů (např. za filmy Kolja či Tmavomodrý svět). Dalšího Lva obdržel za celoživotní přínos české kinematografii. Spolupracoval s významnými filmovými režiséry - Jaromilem Jirešem, Věrou Chytilovou či Janem Svěrákem. Pedagogicky působil na FAMU a Filmové akademii Miroslava Ondříčka.

Foto: Národní filmový archiv

Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 07/19
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Lenka Horňáková-Civade, Anne Delaflotte Mehdevi
Praha-Paříž, do vlastních rukou
Argo
Lenka žije ve Francii a Anne v Čechách. Lenka je Češka a Anne Francouzka. Ačkoliv by se zdálo, že si tyto dvě evropské kultury musí být blízké a život v jedné či druhé zemi dost podobný, každodenní potýkání se s realitou svědčí o naprostém opaku. Překvapení, pobavení i naštvání jsou málem na denním pořádku, rozdílné vnímání toho, co je nebo není správné, co je nebo není normální a co je nebo není přijatelné, může život pořádně zamotat. Přítelkyně, která prožívá více méně to samé, ale v „mé“ vlasti, je tedy ta pravá osoba, která může leccos vysvětlit, ale hlavně všechno pochopit. S notnou dávkou humoru a za pomoci kamarádčiných dopisů se s novým domovem lze sžít mnohem snáz.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2019 Radek Holík
Google+