Lidé

Zveřejněno dne 18. 2. 2019
PŘEDSTAVUJEME: Komunita Sant Egidio
Jako každé velké město se i Brno potýká s problémem lidí žijících na ulici. O ty, které většina přehlíží, se zajímá a pravidelně je navštěvuje několik desítek dobrovolníků z křesťanského hnutí Sant'Egidio. Povídali jsme si s jeho členkou Ivetou Jalovou, která je s tímto hnutím spojená už od roku 1990.

Jak Komunita Sant'Egidio vznikla a jaké je její poslání?
Její počátek se datuje do roku 1968, to znamená, že jsme loni oslavili 50 let existence. Středoškolský student Andrea Riccardi tehdy se svými přáteli v Římě pocítil touhu nežít jen pro sebe. Začali navštěvovat rodiny dělníků, kteří se přistěhovali do Říma z jihu Itálie a žili v chudých poměrech v chatrčích. Později dostali ke správě římský kostel sv. Egidia, podle nějž nese komunita své jméno (v italštině Communitá di Sant'Egidio). Postupem času se rozšířila do zemí po celém světě. Věnuje se vždy těm, kdo její pomoc právě v daném regionu nejvíce potřebují. V Česku jsou naší cílovou skupinou především lidé bez domova, dále romské děti nebo staří lidé a nemocní.

Kde konkrétně v ČR působíte?
Jsou to především Praha, Brno a Olomouc, kde fungují stálé místní komunity. V posledních letech se snažíme pomáhat také v Ostravě a Jihlavě. Jde v podstatě o volné společenství lidí různého věku a profese, kteří cítí potřebu být solidární s druhými, protože si uvědomují, že ne všichni měli v životě takové štěstí jako oni. Bezdomovectví má u nás totiž stigma něčeho odpudivého, je vnímáno jako selhání, které si člověk přivodí vlastní nezodpovědností či hloupostí. Skutečnost je mnohem složitější. Opravdu nikdo totiž nemůže říct, že jeho se to nikdy týkat nemůže. Spousta lidí, s kterými se na ulici setkáváme, byla v minulosti úspěšnými živnostníky, zaměstnanci či zaměstnavateli... Navíc velice často zjišťujeme, že na vině v první řadě bývá selhání mezilidských vazeb, především v rodině. Málokterý z těchto lidí nemá žádné rodinné příslušníky vedoucí "normální" život a on přitom bydlí na ulici, v chatce bez vody a elektřiny či kdesi na ubytovně.

Jak přesně vaše pomoc těmto osobám vypadá?
Tady v Brně se scházíme každou středu, abychom namazali chleby a bagety, uvařili čaj a kafe, se kterými pak na stanovených místech v centru navštěvujeme naše chudé přátele. Mimochodem, slovo "bezdomovec" nepoužíváme, pro nás jsou to prostě chudí či potřební. K tomu se pojí také to, že k nim nepřistupujeme odosobněně jako k jakýmsi klientům sociálních služeb. Nejde totiž ani tak o poskytnutí materiální pomoci, která je spíše symbolická, jako o navázání mezilidského kontaktu, přátelského vztahu člověka s člověkem. Naši potřební přátelé prostě vědí, že existuje někdo, kdo na ně myslí, s kým si můžou popovídat o svých trablech. Rozhodně tu nejsme proto, abychom je odsuzovali či kritizovali. Naší touhou je, aby nežili na ulici a aby byli šťastní. Naše pomoc však nemůže být absolutní, protože to není naše zaměstnání, věnujeme se jim ve volném čase. Jsme pro ně ale vždy otevření a k dispozici tak, jak je to možné. Bohužel "dostat se z ulice" není vůbec jednoduché, jak se mnozí mylně domnívají. Vyžaduje to nepředstavitelné úsilí.

Jaké jsou vůbec vaše možnosti, kde získáváte finance?
Máme transparentní účet, kam přispívají jak sami členové a přátelé komunity, tak různí další příznivci. Občas uspořádáme nárazovou sbírku, třeba ve farnostech. To se týká hlavně sbírek na Vánoční oběd, který je jakýmsi každoročním vrcholem našich aktivit a je dost finančně náročný.

Jak takový Vánoční oběd probíhá?
Během prosince rozdáme pozvánky a sepíšeme seznam účastníků. Počty se pohybují kolem dvou stovek hostů. Proto se oběd 26. prosince koná zároveň v restauraci Živá voda pod Petrovem a na faře u sv. Jakuba. Společně pak zasedneme k slavnostní tabuli, na níž vedle polévky bývá jako hlavní chod svíčková nebo vepřoknedlozelo. Samozřejmostí jsou cukroví, dárky (praktické věci jako ponožky, čepice, hygienické potřeby) a přátelská atmosféra. Dobře víme, jak důležité pro hosty našich vánočních obědů je oslavit Vánoce tímto způsobem, to znamená ve společnosti přátel, nikoliv v opuštěnosti. Zažijí zkrátka odpoledne, kdy zapomenou na tíživou každodennost, která je často spojená nejen s hmotnou nouzí, ale i s osamělostí. Podobný cíl mají i pikniky, které pořádáme dvakrát ročně v Tyršových sadech. V kostele sv. Michala na Dominikánském náměstí dále vedeme sklad oblečení, kam vždy v listopadu přibude také zásoba trvanlivých potravin z Národní potravinové sbírky, které se v posledních letech účastníme. To vše je k dispozici všem potřebným každý týden v určené časy. Kdyby nám chtěl někdo pomoct, doporučuji navštívit náš web www.santegidio.cz, kde jsou vypsány konkrétní formy možné pomoci i kontakt na nás.

Komunita Sant'Egidio je církevní hnutí, které je nositelem mnoha mezinárodních ocenění za práci pro chudé a mír ve světě. Několikrát bylo nominováno na Nobelovu cenu za mír. V ČR působí od roku 1993.


Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 02/19
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Zita Pallavicini
Deník šílené markraběnky
Garamond
Zita Pallavicini, dědička starých šlechtických rodů rakousko-uherské monarchie, popisuje ve své knize historii své rodiny, složitosti života aristokracie, své lásky i slabosti se stejnou vášní a provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život. Vyskytují se v ní přitažlivé a velkolepé postavy jako její maminka, nádherná excentrická česká hraběnka s tragickým osudem, nebo naivně poctivý dědeček, který si nechal pomaďarštit příjmení z Pallaviciniho na Pálinkáse, aby ho pak po padesátém šestém stejně popravili. V knize hovoří o „rudé hraběnce“ Katince Andrássy i své velké lásce, knížeti Karlu Schwarzenbergovi.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2019 Radek Holík
Google+