Lidé

Zveřejněno dne 21. 10. 2018
ROZHOVOR: Vendula Chalánková
Většina Brňanů, ale i lidí, kteří se ve městě na konci loňského roku třeba jen stavili vychutnat adventní atmosféru, jistě zaznamenala vtipné vánoční propagační materiály - hrníčky, placky a pohlednice s frontou na svařák, v níž stojí například Leoš Janáček, Bolek Polívka nebo Kateřina Tučková. Jde pouze o jedno z přehršle originálních děl talentované výtvarnice Venduly Chalánkové. S osobitým smyslem pro humor nám povyprávěla o svých nápadech, tvorbě pro děti i o tom, jak zrádný může být v umění přílišný realismus.

Jaká byla Vaše cesta k profesi výtvarnice?
Vystudovala jsem Střední pedagogickou školu. Do výtvarných škol bylo od nás z Troubek jednak daleko a pak také rodiče usoudili, že potřebuji nějaké vzdělání, kterým bych se mohla jednou živit. Až po maturitě jsem se přihlásila na FAVU. Do ročníku nás vzali tři, náš obor se jmenoval Environment. Ten spadal pod konceptuální tendence a název oboru souvisel podle mě s instalacemi v přírodě, land artem.

Nakolik vám učitelé nechávali tvůrčí svobodu?
Maximální. Byl to otevřený ateliér, kde se mohlo malovat, fotit či dělat různé instalace. Myslím si, že my studenti jsme byli ovlivněni vedoucí osobou ateliéru. Mě osobně hodně ovlivnil Marian Palla, který dělal asistenta vedoucímu Vladimíru Mertovi. Ke konci studia jsem pak jela na stáž do Španělska, ačkoliv jsem neuměla španělsky. Ze španělštiny pro samouky jsem se naučila jedinou větu: Jdeme na pláž. Pobyt byl pro mě ale důležitý v tom, že jsem se během něj začala věnovat malbě, což mi zůstalo dodnes.

Malujete nejrůznější věci, často dost netradiční, jako například elektrospotřebiče. Co dalšího jste přenesla na plátno?
Ještě za studií jsem začala přemalovávat oblíbené kousky oblečení, např. obraz Tátova čepica. Pak to byla série Břízy, které jsem přemalovávala podle březové aleje v Uherském Ostrohu, kde jsem byla na sympoziu. Když se mě někdo ptá, co maluju, odpovídám s oblibou, že hyperrealismus. Mám pro to již tři názorné důkazy. Když jsem vystavila obraz Plazma TV, pravila na vernisáži kamarádka Kača Olivová: "Tak snad to aspoň na vernisáži zapnou!" Jako druhé ujištění mého hyperrealismu přišlo zařazení obrazů Domácí kino na výstavu Fascinace skutečností: Hyperrealismus v české malbě v Muzeu umění v Olomouci. Zde jsem ovšem zažila i pocit hyperrealisty-outsidera, když mi přivezli katalog k výstavě se slovy: "Nejseš tam." A do třetice v plenéru, kde jsem v krajině malovala solární panely, za mnou přišel pán z údržby toho solárního pole, že mu volali, že viděli na kameře, jak jim někdo panely krade a odnáší. Dále to byla série Jídla. Tady jde až o geometrickou abstrakci, je to totiž hodně zjednodušené. Tímto způsobem jsem namalovala tlačenku, chlebíček, párky, kabanos s hořčicí nebo chleba se salámem.

Je nějaké téma, které se Vaší tvorbou prolíná po celou dobu?
Už v době studií jsem začala s komiksy a ty dělám dodneška. Všechno jsou to reálné situace, které se staly mně nebo někomu z okolí. Dalším zachycením reálných situací bylo vyšívání SMS zpráv, které mi přišly na mobil.

Jak jste vybírala, které z nich vyšijete?
Podle toho, které pro mě byly nejdůležitější. Vypisovala jsem si je do takových sešitů, kterých jsem měla hodně, a na samotné vyšití jsem těch zpráv pak vybrala celkem asi deset, dvanáct.

Necháváte si některá svá díla, protože pro vás mají zvláštní význam?
Něco si nechávám, něco se prodalo a něco se mi ztratilo. Stává se třeba, že se některé věci nevrátí z výstav. Jednou jsem udělala takovou výstavu v Jihlavě, kterou jsem nazvala Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje, a ta byla složená vyloženě jen z poškozených věcí a fotek těch ztracených. Nechávám si a opatruji věci, které jsou pro mě důležité. V poslední době, díky radě pana doktora  Zahrádky, si nechávám z každé série aspoň jedno dílo.

Konceptuální umění je založeno na nápadu a hodně používá humor. Zdá se mi, že je pak někdy těžké odlišit, co je ještě umění a kdy už je to pouze legrace. Jak to vnímáte?
Pro mě hraje v mojí tvorbě důležitou roli to, že je to "odpracovaný". Nikdy to není jen o vtipu, ale vždy je za tím regulérní práce. U obrazů je to ona malba, která je časově náročná, u vyšívaných esemesek trvalo vytvoření jedné výšivky třeba i měsíc. Pro mě je důležitá právě ta energie, kterou do toho člověk dává, čas, který s obrazem stráví, že si to odpracuje. Potom už to pro mě není jen ten vtip.

Jak jste se dostala k návrhům vánočních hrnků pro brněnské Turistické informační centrum?
TIC každý rok oslovuje jednoho umělce a loni jsem to byla právě já. Zadání znělo "Brněnské Vánoce", což pro mě bylo těžké v tom, že jsem navazovala na Petra Kvíčalu, který vytvořil návrhy na hrnky v předchozím roce. V červenobílém zjednodušeném provedení zmapoval náměstí, na kterých probíhají adventní trhy. Jeho hrníčky se mi hrozně líbily, a když jsem o tématu začala přemýšlet, pořád mi do toho lezla ta jeho náměstí. Návrhů mi vzniklo průběžně devět, z nichž se vybraly tři finální. Zapřemýšlela jsem, co pro mě osobně znamenají brněnské Vánoce. Napadla mě soutěž bramborových salátů kamaráda Mirdi nebo Filďa s mulou, což je jeden kamarád, který má mulu a každý rok ji vodí na náměstí Svobody ukazovat dětem. A pak tam byl návrh nazvaný Fronta na svařák, kde za stánkem byl můj přítel Pavel a ve frontě moji kamarádi. Navštívila jsem v té době shodou okolností divadelní představení Brněnské kolo, které je věnované brněnským osobnostem. To mě inspirovalo k tomu umístit do té fronty právě různé brněnské osobnosti, které jsem sama vybrala.

Co Vaše tvorba pro děti?
Pro ty dělám hlavně ilustrace knížek, pro děti tvořím moc ráda. K ilustracím jsem se dostala úplně náhodou. Jako malá jsem sice snila, že budu jednou ilustrovat, ale pak jsem vystudovala něco úplně jiného. Celé to vzešlo úplně náhodou z nášivek, které jsem dělala. Potkala jsem bývalého spolužáka Honzu Klimeše. Belhal se zrovna se zlomenou nohou a říká mi: "Běž taky na volnou nohu, je to dobrý!" A dal mi kontakt na nakladatelství B4U, kde pracovala kamarádka Verunka Kopečková. Dostala jsem od ní zadání Červená Karkulka a na první setkání jsem přinesla ukázat nášivky s Červenou Karkulkou, které jsem už v té době měla. Vnímala jsem je jako pouhé návrhy pro ilustrace, ale Verunce se to líbilo a rozhodla, že knížka se udělá přímo takto. To byl takový zlom.

Vaše postavičky lze ale také spatřit rozpohybované na TV obrazovce...
Ano, druhým rokem dělám pořad Zpívejte s námi, je to další posun od ilustrace k animaci. Dostala jsem se k tomu strašným štěstím, kdy jsem dělala pro Kühnův dětský sbor barevné papírové ilustrace k lidovým písničkám a oni si prosadili, aby je natočila Česká televize do kanálu pro děti, ČT Déčko. Scénář a režii má na starosti pan režisér David Súkup, já vyrábím postavičky spolu s pozadím a pan animátor David Filcík ve studiu Anima jimi potom hýbe. Pro mě je malý zázrak, že to můžu dělat, i když jsem to nikdy nestudovala. Prý jsem se ale strašně rychle "chytla". Vytvářet postavičky pro animaci je totiž něco úplně jiného než klasické ilustrace, je za tím strašné práce. Příprava na jednu písničku zabere třeba dva měsíce.

V současnosti patříte k nejžádanějším domácím výtvarníkům, hodně vystavujete. Stíháte to všechno ještě?
Některé nabídky výstav už musím odmítnout, nebo přesunout na další roky, na jiných vystavuju, ale nemůžu na ně osobně přijet. To se týká hlavně těch skupinových. Navíc chovám pět koček, čímž jsem hodně vázaná na místo.

Vendula Chalánková (*1981) vystudovala brněnskou Fakultu výtvarných umění. Za ilustrace ke knize O Červené Karkulce získala Zlatou stuhu. Má za sebou desítky výstav u nás i v zahraničí, její díla vlastní mj. Moravská galerie Brno, Národní galerie v Praze či Museum für Angewandte Kunst ve Vídni.

Foto: Dalibor Novotný, Kiva

Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 10/18
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Milan Jenčík
Zdivočelé Sudety
Mladá fronta
Bohatě ilustrovaná kniha založená na mnohaletém výzkumu přináší objevný popis bouřlivého roku 1938. Velké události se v ní prolínají s rozborem činnosti jednotek Stráže obrany státu v exponovaných pohraničních oblastech západních Čech. Autor se ovšem nově dívá i na související poválečné dozvuky: působení německých záškodnických organizací, útěk banderovců přes západní Čechy či transfer německého obyvatelstva. Tato přelomová práce by neměla chybět v knihovně žádného zájemce o dramatické období, během něhož se před 80 lety rozhodovalo o dalším vývoji naší země i celé Evropy.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2018 Radek Holík
Google+