Lidé

Zveřejněno dne 10. 11. 2017
ROZHOVOR: Kateřina Šedá. Architektka mezilidských vztahů
Patří k našim nejznámějším a nejzajímavějším současným umělkyním, které se podařilo vydobýt si renomé i v zahraničí. Kateřina Šedá svá díla nesochá ani nemaluje. Místo toho utkává neviditelná vlákna mezilidských vztahů: svými projekty se snaží přimět lidi dělat věci, které by nikdy nedělali, setkat se s těmi, s nimiž by se nikdy nesetkali. Ať už své akce realizuje doma v Líšni, nebo na druhé straně zeměkoule, úspěšně jimi bourá zažité stereotypy.



Neměla jste v počátcích kariéry problém s tím, že jste přinášela něco nového, neobvyklého?
Myslím, že ty problémy mám pořád, i když to zvenku může vypadat, že jsem úspěšná, takže mi teď všichni vyjdou vstříc. Jenže vzhledem k tomu, že v galeriích netrávím moc času a skutečně pracuju v terénu, jsou ty problémy srovnatelné jako na začátku. Lidi na ulicích prostě nezajímá, jestli vás někdo někam zařadil nebo jestli jste dostali nějakou cenu. Pokaždé stojím tváří v tvář někomu, kdo nechápe, s čím se na něj obracím a proč to dělám. A vždycky je klíčový moment, zda mi uvěří a otevře se něčemu, co nezná. Moje projekty jsou pořád pro většinu lidí dost neobvyklé, nevědí, kam je zařadit a co si s nimi počít. Cílovou skupinou jsou pro mě často lidé, které umění nezajímá a nezajímám je ani já. Je v tom určitý paradox, ale pro mě pořád nejvíc inspirující. V uměleckých kruzích je to podobné: pro některé dodnes nepatří moje práce do kategorie výtvarného umění, pro jiné nepatřím do umění vůbec. A v konečném důsledku je to úplně jedno.

Co je na tomto způsobu tvůrčí práce nejtěžší? Přijít s neotřelým nápadem, nebo ho zrealizovat?

Vtip je v tom, že moje akce nejsou nápady. Byla by to hezká představa, kdyby mě občas něco napadlo, ale bohužel se mi to moc nestává. Všechno to jsou myšlenky, které vznikají několik měsíců, někdy i let. Vedou k nim dlouhé výzkumy, řada slepých cest a špatných řešení. Ty zásadní věci má člověk totiž přímo před nosem, takže logicky nejsou vidět.
Jestli je těžší na věc přijít, nebo ji nakonec udělat, je dost individuální a na každém místě je to jinak. Třeba vymyslet nový obecní svátek mi netrvalo tak dlouho, ale realizovala jsem ho intenzivně pět let. Jinde ale měsíce trpím, jelikož nic nevidím a nemůžu na nic přijít. Realizace je pak ve srovnání s tím úplná banalita.

Ztroskotal nějaký váš projekt na neochotě lidí ke spolupráci?

To se mi ještě nestalo, protože jsem hodně vytrvalá a zkouším to pořád znova. Neochota a nezájem je pro mě výzva, je to znamení, že jsem na správném místě. Je v tom sice dost masochismu, ale jsem přesvědčená, že právě tahle místa změny nutně potřebují. Takže když to nejde, další den na to jdu jinak. Když mě někdo „odpálkuje“, zkouším to znova, snažím se být trpělivá. Moje vytrvalost lidi fascinuje, často jdou do nějaké akce i kvůli ní.
Občas je bohužel energie v terénu tak negativní, že mě celou dobu napadá jediná otázka: kdy už bude konec? To se mi stalo například v Lyonu. Tam jsem dělala výzkum v bloku domů, kde bydleli hlavně emigranti z Alžíru, Sýrie atd. Před domem byla lavička a jedna rodina tam pravidelně v noci přilepovala střepy, aby si na ni nemohl nikdo z domu sednout a oni se na něj nemuseli dívat. Když mi někdo otevřel dveře, začal si okamžitě stěžovat a nadávat na všechny okolo. Moje tlumočnice toho měla plné zuby, takže během jejich nadávání pravidelně opakovala: „To nepřekládám, to nepřekládám.“ Celé jsem to vydržela, dokonce jsem je přiměla podílet se na plánování změny prostoru před jejich společným domem, jenže nakonec město celý projekt zrušilo pro nedostatek financí. Po takovém množství práce to bylo opravdu frustrující, ale taková věc se mi stala opravdu výjimečně.

Pracovala jste i v tak exotických destinacích jako ukrajinská Slavutyč nebo Los Altos v Kalifornii. Podle čeho si místa vybíráte?

Dřív jsem si je skutečně vybírala sama, dnes si místa vybírají často mě. Do Slavutyče mě pozval člověk, který tam založil festival dokumentárních filmů „86“ a nikdo z místních mu na něj nechodil. Obrátil se na mě s prosbou, zda bych se nepokusila místní nějak aktivizovat. Do Sillicon Valley mě zase pozvala SF MOMA, jejíž kurátor chtěl zjistit, kdo vlastně v Los Altos skutečně bydlí a o čem přemýšlí. V principu šlo o to, dostat se k nejbohatším lidem úplně blízko, což je teda nesmírně těžká věc. Tehdy jsem si uvědomila, že se spousta umělců a sociologů zabývá problémy menšin a lidí bez domova, ale s těmi nejbohatšími nepracuje skoro nikdo, a přitom je to srovnatelně důležité.

Sledujete jednotlivá místa vašich projektů i nadále, zda se život tamních obyvatel skutečně změnil směrem k většímu pocitu vzájemnosti, semknutí?

To bych si přála, ale není to možné z časových důvodů. Těch míst jsou už desítky, takže jsem v kontaktu jen s omezeným počtem lidí. Někdy to logicky vychází z délky projektu, který trvá třeba pět let, ale občas vzniknou skutečně přátelství, která už nevnímám jako součást své práce.

Vaším nedávným výrazným počinem byl úspěšný knižní průvodce brněnským Bronxem. Zaznamenala jste změnu v postoji většinového obyvatelstva k této čtvrti? Byl Brnox alespoň trochu
„odghettoizován“?
Z reakcí, které dostávám, je vidět, že se můj záměr podařil. Chtěla jsem změnit pohled většinového „diváka“, který zná lokalitu jen z okna tramvaje. Záměrně jsem do druhého vydání knihy dala na začátek citát „Věnováno všem, kteří brněnský Bronx dobře znají, ale nikdy tam nebyli“, protože dobře ilustruje vztah Brňáků k tomuto místu. Snažila jsem se, aby lidé prostřednictvím knihy začali vnímat také jiné věci, než na které pořád nadávají. Aby uviděli skrz domy, aby zvedli hlavu nebo aby se něco dozvěděli o historii místa. Někteří kritici mají sice pocit, že pokud tím nevyřeším romskou otázku, nemá to smysl, já s tím ale nesouhlasím. Mám radost, že mi lidé píšou, že Cejl vidí jinak nebo že se tam šli poprvé v životě projít.

Chystáte v současnosti po Brnoxu zase něco specificky brněnského?

Určitě, je to několik věcí. Na Brnoxu pokračuju tím, že se snažím řadu věcí z knihy zrealizovat přímo v terénu a na pár příkladech ukázat, jakým směrem by mohla probíhat revitalizace této lokality, aby z ní developeři neudělali jednu ze zaměnitelných městských částí.
Další moje akce sice není specificky brněnská, ale po několika letech vyvrcholí právě v Brně českou svatbou v ukrajinském stylu. Jedná se o závěrečnou část mého tříletého projektu Made in Slavutych, který na Ukrajině dělám od roku 2015. Hlavním tématem je překročení hranic, proto jsem přiměla obyvatele tohoto města, které vzniklo v rámci evakuace lidí postižených černobylskou havárií, aby 3. června 2017 vytvořili největší skupinovou žádost o vízum do ČR a tím se zapsali do Guinessovy knihy rekordů. Při oslavách dne města byl z každé stovky žadatelů vylosován jeden člověk, který se svým partnerem získal oficiální pozvání na kulturní akci v České republice.
Cílem však není prezentace Brna ani historických památek. Klíčovou myšlenkou je vytvoření akce, ze které by si obyvatelé Ukrajiny odvezli skutečně netradiční zážitek. Aby podnikli cestu, po níž získají pocit, že se Ukrajina stala součástí jedné „rodiny“, cestu, po které by nabyli přesvědčení, že okolní státy zajímá jejich život a kultura a nevnímají ji pouze jako levnou pracovní sílu. Proto jsem zvolila formát SVATBY, což je událost, která spojuje lidi na celý život a je symbolem nové společné cesty.
Pomocí veřejné výzvy jsem hledala českou dvojici, která touží po netradiční svatbě a byla by ochotna se vzít již 26. října 2017 v Brně. Novomanželům jsem nabídla jedinečnou příležitost zažít na vlastní kůži českou svatbu v ukrajinském stylu: svatební oznámení v obou jazycích, čtyřiačtyřicet svatebčanů přímo z Ukrajiny, překladatele, svatební dary, ukrajinskou kuchyni, svatební dort, tradiční oděv, výzdobu svatebního vozu (ukrajinský autobus), fotografa i svatební fotoalbum a reportáž v regionální ukrajinské televizi a svatební cestu nejen do Jihlavy.
I přes řadu předsudků se skutečně přihlásilo několik dvojic, paradoxně jediná z Brna bydlí právě v brněnském Bronxu. V rozhodování pro mě bylo podstatné jak pořadí, ve kterém se dvojice přihlásily, tak jejich vztah k takové svatbě. Nakonec jsem zvolila starší dvojici, která souhlasila úplně se vším a na svatební cestu bude pokračovat s obyvateli Slavutyče až na Ukrajinu.

Kateřina Šedá (* 1977) vystudovala pražskou AVU, pracovala a vystavovala po celém světě (San Francisco, Londýn, Tokio, Berlín). Je nositelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, za knihu Brnox – průvodce brněnským Bronxem obdržela Magnesii Literu. Za vytrvalou snahu na poli tzv. sociální architektury byla v září oceněna titulem Architekt roku.

Foto: Eva Veselá, Alexey Furman, Elena Dyachuk

Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 11/17
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Lucia Aniello
Holky na tahu - DVD
Falcon
Nejlepší pařby jsou ty, na které se vám nechce... V odvážné, mládeži nepřístupné komedii Holky na tahu uspořádá pětice nejlepších kamarádek z vysoké školy (v podání Scarlett Johansson, Kate McKinnon, Jillian Bell, Ilany Glazer a Zöe Kravitz) víkendové setkání po deseti letech v podobě divoké dámské jízdy v Miami. Jejich nespoutané řádění ale nabere překvapivě zlověstný směr poté, co se jim nešťastnou náhodou podaří zabít striptéra. Zatímco se v nastalém zmatku pokoušejí přijít na to, co si počnou, zažívají další a další bizarní příhody, které je v průběhu celé noci sblíží více než kdy předtím a pomohou jim zvládnout situace, ve kterých na podpoře přátel a kamarádů záleží nejvíce.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2017 Radek Holík
Google+