Knihy

Zveřejněno dne 17. 5. 2020
ROZHOVOR: Luděk Sobota.
Herce Luďka Sobotu není třeba představovat. Většině lidí se při vyslovení jeho jména vybaví komický chlapík, který jako by neuměl do pěti počítat. Luděk Sobota se s touto nálepkou nespokojil. Komika mu sice zůstala vlastní, ovšem uplatňuje ji také ve vlastní literární tvorbě a nejde jen o sepisování divadelních scének. Nedávno mu vyšla vzpomínková kniha Holé a trapné dýchání, kde s lehkostí zachycuje nejrůznější životní eskapády a postřehy. Co na to říká jeho okolí a stane se psaní jeho druhou profesí? Dozvíte se v následujícím rozhovoru!



Všichni Vás znají jako komika, ale kdy se u Vás začaly projevovat literární sklony?
Zatím jsem vydal tři knihy. Facky místo pohádek, Dvě facky a pohřeb a Holé a trapné dýchání. Psát jsem začal mnohem dřív než hrát. Myslím, že to v jedné z těch knih je. Tuším, že jsem chodil do druhé třídy a byl jsem doma s chřipkou. To jsem napsal pohádku Jak mravenec skákal. Zde byl zřejmý vliv Ondřeje Sekory. Vystupovat na školních besídkách jsem začal, když jsem chodil do páté třídy. Vždycky jsem si všechny výstupy psal sám. A to trvá dodnes. Psal jsem si i výstupy v Ypsilonce v Liberci, také všechny výstupy, které jsem dělal se Slávkem Šimkem. Využíval jsem práva veta, které jsme měli, a nedovolil jsem Slávkovi, aby zabrousil do satiry, k čemuž měl sklony. Já mám rád čistý humor, nikoliv satiru.

Tíhnete i v psaní ke komedii, stejně jako v hraní? Dokážete psát i vážné věci?
Ano, vždycky jsem tíhl k humoru. Asi za to nemůžu. Mám to nějak v sobě. To, že píšu i vážné věci, se ukázalo v mé poslední knížce Holé a trapné dýchání. Lidé si asi víc váží věcí vážných. Nevím proč. Asi že život je spíše vážný.

V knize vyprávíte, že jste kdysi dal své texty k posouzení i Miroslavu Horníčkovi. Jak to tenkrát dopadlo?
Pan Horníček moje texty moc neposuzoval, to se spíš později jeho i můj přítel Miloš Kopecký zajímal, jak se Šimkem ty texty vymýšlíme. Řekl jsem mu, že já vždycky vymyslím námět, on pointu – a oba do toho vymýšlíme fóry. Řekl mi na to, že tak je to asi ideální.

Píšete o mnoha lidech, které jste v životě potkal, a to v různých, třeba i ne moc lichotivých situacích. Máte od nich, potom co kniha vyšla, nějaké ohlasy? Jak to vzali, že jsou takto "zvěčněni"?
Řekl bych, že o lidech, které jsem poznal a popsal v nelichotivých situacích, jsem toho napsal dost málo. Někteří by si zasloužili, abych se o nich zmínil daleko víc, ale na to nemám povahu. Nejsem člověk, který se rád mstí. Zatím se mi nikdo z těch lidí nepřihlásil.

Knihu jste pojmenoval Holé a trapné dýchání podle zážitku s holotropním dýcháním, které jste absolvoval. Mohl byste krátce vysvětlit, jaké to pro Vás bylo? Doporučil byste holotropní dýchání i druhým?
Myslím, že jsem to dostatečně vysvětlil právě v knize. Je to poněkud děsivý zážitek, takže slabším povahám bych to moc nedoporučoval. Ale kdo se chce o sobě něco dozvědět, tak je to pro něj přinejmenším zajímavé. Jak už jsem napsal – i když tam proběhly krásné momenty, už bych tím projít nechtěl.

Co považujete za vůbec nejhumornější historku, která se Vám kdy v životě stala? Mohl byste ji krátce uvést?
Z mého hlediska je humor úhel pohledu. Někomu se může historka, kterou vyprávím, zdát humorná, ale ten, kdo ji prožil, ji za humornou vůbec považovat nemusí. Může ji považovat dokonce i za tragickou. Signalista pan Valášek, kterému jsem zastavil mezinárodní rychlík, to určitě za humorné nepovažoval, obzvlášť když mu za to strhli prémie. Ale když jsem to vyprávěl, lidi řvali smíchy. A to asi proto, že se to nestalo jim…

Jakou roli pro Vás v životě hrály knihy a čtenářství? Kdo jsou Vaši oblíbení autoři?
Nejsem vůbec zuřivý čtenář. Měli jsme doma v knihovně například F. L. Věka od Aloise Jiráska. Snažil jsem se to číst, když mně bylo asi patnáct. To nešlo. Krajně jsem se nudil. Snažil jsem se to číst jen proto, že jsme se o Jiráskovi učili ve škole. Každý věk vyžaduje trochu jiné knihy. Já doteď nemám rád knihy tlusté. Může se to zdát směšné, ale je to tak. Nač psát nějaké litanie, když se ten samý příběh dá vyjádřit stručně. Ale byly i knihy, které mě hodně ovlivnily. Třeba Haškovy povídky, Michail Zoščenko, Martin Eden od Jacka Londona a jiné. Posledně jmenované mně doporučil v šestnácti letech redaktor Mladého světa Alexandr Jandera. Ovšem také Řezáčovo Rozhraní a Škvoreckého Zbabělce. Ty jsem ale musel nosit v tramvaji zabalené do novinového papíru. Samozřejmě že čtu i současnou literaturu. Nejvíc mě baví Francouz Michel Houellebecq. Z našich spisovatelky Petra Soukupová, Alena Mornštajnová, ale i Irena Obermannová. Stále se musím vracet k indickému mystikovi Oshovi.

Chystáte nějakou novou knihu, nebo máte pocit, že jste Holým a trapným dýcháním už vše důležité řekl? 
Protože mě to baví a protože mně někteří lidi, kteří to četli, řekli, že se jim to moc líbí, rozhodl jsem se už před půl rokem, že napíšu další knihu. Tu jsem za přispění své ženy pracovně nazval Paraziti mezi námi. Vůbec se tehdy nic nevědělo o koronaviru. Teď už se o něm ví až moc. Je to určitě taky parazit. Ale jen o něm psát nechci. I když jedinou výhodu mně přinesl – mám teď skutečně čas na psaní. A taky je fajn, že můžu psát u nás na zahradě, kde jsem doma, takže bez roušky.

Luděk Sobota (*1943) je známý český herec, komik a scenárista, který kromě DAMU absolvoval i dopravní průmyslovku. Začínal v libereckém Studiu Ypsilon, v divadle Semafor v 70. a 80. letech vystupoval s Miloslavem Šimkem a Petrem Nárožným. Kromě účinkování v řadě filmových komedií se v posledních letech objevuje v TV seriálech (Okresní přebor, Neviditelní). Se souborem Směšného divadla ho můžete vídat v pražském Semaforu.

Foto: Petr Novák, Supraphon, Mladá Fronta

Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 05/20
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
David Böhm, Ondřej Buddeus
Hlava v hlavě
Labyrint
Druhé, větší a chytřejší vydání. Nevšední publikace, první česká hlavopedie, určená především pro dětského čtenáře, jemuž má originální a hravou vizuální formou pomoci pochopit základní skutečnosti týkající se hlavy, mozku a jeho fungování. Výsledkem je vizuálně nápaditá a poetická kniha, spojující humor, zábavu i poučení, v níž na všetečné dětské otázky odpovídají nejen neurolog, boxer či detektiv. Hlava v hlavě získala Magnesii Literu jako nejlepší kniha roku pro děti, Zlatou stuhu České sekce IBBY pro výtvarný počin roku a první místo v soutěži Nejkrásnější česká kniha.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2020 Radek Holík
Google+