Knihy

Zveřejněno dne 11. 12. 2018
ROZHOVOR: Vlastimil Vondruška. Proč číst historickou beletrii
V knihovnách i knihkupectvích jsou jeho díla nepřehlédnutelná. Současný nejúspěšnější autor historické beletrie Vlastimil Vondruška vydal 13. listopadu tohoto roku poslední, 7. díl své Husitské epopeje. Tou úspěšně navázal na neméně populární Přemyslovskou epopej, románovou tetralogii z doby posledních Přemyslovců. Proč je dnes historická próza tak oblíbená a do které ze svých románových postav by se rád převtělil, nám známý spisovatel prozradil v prosincovém rozhovoru.


Býváte někdy přirovnáván k Aloisi Jiráskovi. Je to pro Vás kompliment? Měl jste coby student rád jeho knihy?
Neznám spisovatele, pro něhož by to nebyl kompliment. A rozhodně veliký. Dnes, po sto letech, si už ani neuvědomujeme, jak moc ovlivnil Alois Jirásek nejen naši literaturu, ale především myšlení české společnosti a náš vztah k dějinám. Ale nejen to. Byl jedním z těch, kdo po roce 1918 formovali ducha svobodného Československa. Takže je mi ctí, pokud mě s ním někdo srovnává, i když je můj vliv podstatně menší, než byl jeho. Jako student jsem ho samozřejmě četl rád, i když ne vše. Příběhy z doby temna a pak ty obrozenecké mne příliš neuchvátily. Zato jeho husitská díla, panečku, to byla četba!

Čím si vysvětlujete, že jsou historické romány mezi českými čtenáři tak oblíbené? V čem tkví jejich kouzlo?

Literatura vždycky žije v kontextu své doby. Mám takovou teorii, že k historickým románům se lidé vracejí nejčastěji v dobách, kdy jejich společnost prožívá v různé míře krizi identity. Jiráska četli lidé v časech, kdy bojovali za obnovení české státnosti, historická beletrie byla populární v době 2. světové války, není asi třeba vysvětlovat proč. Stejně tak na konci socialismu byly u nás historické romány nesmírně oblíbené. Pak ale přišel listopad 1989 a jako když utne. Lidé nehledali inspiraci v literatuře, ale aktivně se snažili něco změnit a zlepšit. Tehdy za deset let nevyšel snad jediný nový český historický román. Já sám jsem marně nabízel nakladatelům své prvotiny. Odmrštili mne, že o takovou produkci není zájem. Leč ideály lidí se rozhodně nenaplnily tak, jak doufali. A tak se znovu ptají, jak se s podobnými problémy vypořádávali jejich předkové. Historická literatura je dnes u nás pojem a máme spoustu skvělých autorů, což je vynikající. Národ, který čte historickou beletrii, snad moderními pomatenostmi nezhloupne. Alespoň doufám.

Máte na kontě úctyhodné množství vydaných titulů, takže možná ledaskoho napadne otázka, jak to vše dokážete časově zvládnout. Kolik hodin denně tak průměrně psaní věnujete? Co Vás ke tomu nejvíce motivuje?
Psaní je řemeslo, jako každá jiná činnost. Abyste mohli tvořit lehce, potřebujete to řemeslo precizně ovládat. Vystudoval jsem historii a k tomu ještě etnografii, na kontě mám asi 50 odborných studií o životě našich předků. Sám nebo spolu s mou ženou Alenou, s níž jsme společně vystudovali, jsem napsal asi 15 populárně naučných knih. To je myslím solidní základ pro to, abych psal historické romány a nemusel při tom řešit problém reálií a historických faktů. Ty mám, tak říkajíc, pod kůží. To je právě ono řemeslo, o kterém hovořím. Takže se mohu při psaní plně soustředit na vlastní příběh. Mám veliké štěstí, že dokážu psát imaginativně, tedy příběh se rodí skoro autonomně a já ho jen zapisuji. A píšu, filmařským žargonem, na "první dobrou". Psaní mě opravdu baví a s chutí prožívám příběhy, které vymýšlím. Proto neberu tuhle činnost jako zaměstnání a nemám stálou pracovní dobu. Píšu zrovna tehdy, kdy se mi chce nebo kdy s ohledem na termín odevzdání rukopisu musím. A opravdu nejlepším podnětem k tomu, abych usedl a začal psát, je úsměv mé ženy. 

Myslel jste při psaní Přemyslovské a Husitské epopeje na to, že by měly čtenářům přinést poučení o našich dějinách? Nebo je hlavním cílem pouze odreagovat? 
Tyhle dvě roviny nemůžete oddělovat. Vždycky se snažím nabízet příběhy, které jsou čtivé, zajímavé, které mají přinášet optimismus a víru v dobro, ale které mají současně jistou morální hloubku. Jak tvrdím, dějiny se neustále opakují a je rozhodně užitečné lidem připomínat, že to, co nás trápí, trápilo i naše předky, jen v jiných kulisách. A že je tedy dobré se osudy našich předků inspirovat a pokračovat tam, kde oni skončili. To není školometské poučování, jen připomínka čtenářům, aby přemýšleli. Pokud chtějí.

Kdysi jste řekl, že historie je největší učebnicí života. Proč se historické chyby tedy stále opakují? Jsou lidé nepoučitelní?
Kdybychom nebyli nepoučitelní, žijeme v ráji. Nejde přitom jen o zkušenosti historické, politické či sociální. Platí to přece i v osobním životě. Vezměte si třeba lásku, vztah mužů a žen (myslím ten klasický, předgenderový). Mládí vždycky dělá chyby kvůli své nezkušenosti a zamilovanosti, a když dospěje a snaží se své děti těchto chyb vyvarovat, je to marné. I jejich děti budou ty samé chyby opakovat. A my v našem společenském životě rovněž. Jenže právě v tom spočívá jistá krása a napětí, které nám život přináší. Neustálé hledání a víra, že dokážeme něco zlepšit.

V anketě o největšího Čecha kdysi zvítězil Karel IV. Koho byste zařadil na přední místo Vy a proč?
Nemám rád podobné zjednodušující ankety, protože v každé historické době museli přední osobnosti našeho národa řešit jiné problémy. A potýkaly se přitom s rozdílnými obtížemi, ale hlavně s různými riziky. Jak porovnat míru odvahy a zásluh? Adeptů na tenhle titul bych měl více, ale rozhodně by mezi nimi nebyl Karel IV. 

Mezi fanoušky historie jsou často i milovníci fantasy. Lákalo by Vás napsat i fantasy román? Nebo je pro Vás důležité moci se držet historických reálií?
Říká se: "Ševče, drž se svého kopyta!" Fantasy je úplně jiný žánr. Je přece obrovský rozdíl vyprávět příběh v kulisách, které jsou reálné a nemůžete si příliš vymýšlet, a psát příběh, kde je díky čarodějům, drakům či temnými silám možné všechno. Co mě však láká, je žánr sociálně-utopický (myslím tím styl podobný Georgi Orwellovi). V tomto duchu připravuji rozsáhlý román, který zatím pracovně nazývám 2084 -  Kronika zániku Evropy.

Kdybyste se mohl vžít do jedné z Vašich románových postav a prožít den v její kůži a době, koho byste si vybral? Jak byste ten den strávil?
Pokud bych chtěl strávit ten den seriózně, asi bych volil českého krále Přemysla I. Otakara, protože to je panovník, jehož si asi ze všech našich králů vážím nejvíce. A moc by mne zajímalo, jak se na jeho dvoře doopravdy žilo a jak se vládlo. Nu, a pokud bych chtěl ten den strávit spíše rozverně, pak bych to třeba zkusil jako jeden z mých literárních hrdinů, panoš Ota.

Vlastimil Vondruška (*1955) je český historik a spisovatel, aktuálně nejčtenější domácí knižní autor. Oblíbený je například jeho cyklus detektivek z 13. století s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu či Letopisy královské komory s písařem Jiřím Adamem z Dobronína z doby renesance.

Foto: Monika Navrátilová, Petr Kříž

Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 12/18
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Zbigniew Czendlik
Uchem jehly
Argo
Kniha rozhovorů kněze Zbigniewa Czendlika vychází z oblíbeného pořadu České televize Uchem jehly. „Netradiční“ moderátor si zve již několik let na lanškrounskou faru hosty, kteří ve svém životě a ve své kariéře dosáhli významných úspěchů a jejichž životní zkušenosti mohou být inspirativním vzorem. Citlivě a s nadhledem kladené otázky postupně směřují k duchovnímu rozměru lidského života, který každý ze zpovídaných hostů nachází překvapivě i jinde, než bychom čekali.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2019 Radek Holík
Google+