Knihy

Zveřejněno dne 10. 3. 2018
RECENZE: Básně neúprosné jako rozjetá parní lokomotiva
Dny ze dna. Nová sbírka básní Pavla Rajchmana je hudbou, sněním a hrou. Především ale člověka napomíná, že poezie je vedle všemožných vah a kalkulaček také podstatným způsobem, jak si svět potěžkat, utkat se s ním a snad mu i porozumět.


„Buch dluh bůh dluh,“ řítí se v neúprosném rytmu Rajchmanova poezie jako supící lokomotiva. Není divu, že autora přepadávají tak rytmicky a zvukově půvabné verše, když celé dny projezdí jako strojvůdce měřicí drezíny. Ovšem zvuková síla básní se v celkem pěti oddílech ani zdaleka nepodobá radostnému pískotu v jarní krajině. Časté opakování hlásek a zavřených slabik obrací básně spíš v jakousi mantru naruby, která evokuje nemožnost vymanit se ze zádumčivosti a vyběhnout vstříc jarním dnům: „den běží / za dnem / dech za dechem / zadem / a vyběhnou předem / svěží jasné dny / teplé a svůdné / jarem prostoupené.“
Autor svět promýšlí, potěžkává ho v zaprášených putykách, ve vlacích, ale třeba i v obýváku při sledování fotbalu. Vedle těchto meditativních a civilnějších básní se objevují básně lehce otřené o surrealistickou vzletnost. Rajchman zde opouští kauzalitu a souvislost železničních kolejí a je zavalen krásnými obrazy, mezi nimiž a realitou panují asociativní vztahy: „Moudří a žlutí ptáci nastoupili do vlaku. Konce zobáků / žhnou jako hroty krumpáčů vytažených z výhně, / jako podzimní konce větví vynořené z ohňů.“  
Snovost podpořená radostí ze hry se slovy a jejich významy u Rajchmana není útěkem do smyšlených světů, ale spíš snaha uzřít svět nově a proklestit si tak cestu k oněm jarním dnům.

Pavel Rajchman: Dny ze dna
Triáda 2017


RaT
Článek otištěn v Kult 03/18
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Tomáš Halík
To že byl život? Z podzemní církve do labyrintu svobody
Nakladatelství Lidové noviny
V autobiografické knize Tomáše Halíka sledujeme autorovo dětství, atmosféru rodinného zázemí a jeho vysokoškolská studia na pražské filozofické fakultě v době pražského jara. Po této zdánlivě příznivé době přichází ostrý zlom, když se autorovy životní osudy svazují s prostředím „podzemní církve“ i bytových seminářů. Obojí ilustruje dobu „normalizace“, nejen její sdílenou konspirační schizofrenii, ale i ústrky, kterým bylo prostředí disentu vystaveno ze strany režimu. Tomáš Halík využívá autobiografii k přiblížení východiska svých úvah nad závažnými otázkami společnosti, které nezahrnují pouze církev a její směřování, ale i směřování a místo člověka v dnešní době.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2018 Radek Holík
Google+