Knihy

Josef Formánek, Koktejl, Prsatý muž, Michal Viewegh, Mluviti Pravdu, Umřel jsem v sobotu, Úsměvy smutných mužů

Zveřejněno dne 9. 5. 2017
RECENZE: Formánkova slova
Dle podnadpisu má být tato kniha laskavá. Nevím, co tím chtěl „básník sdělit“, ale mně přijde spíše těžká, až ponurá. O životě, o smrti, o víře, o zrození, o rodinných peripetiích, o lidských osudech, o absurditách… Jako recenzent v tomto případě musím hledat vhodná slova, abych knize ani autorovi spíše neublížil.



Když se řekne Formánek? Složitá otázka. Pro zjednodušení mě ještě napadá Viewegh, i ten si dnes vydělává výhradně psaním. A i on svou tvorbu v českém rybníčku víceméně pevně spojil se svým jménem. Nový Viewegh, nový Formánek. I když podle Formánka ještě nikdo nic nenatočil. Takže když se řekne Formánek…? Dřív by mi naskočil Koktejl a Prsatý muž. Ale dnes? Už předchozí kniha Úsměvy smutných mužů byla spíše smutná, i když pokorná. Ve Slovech se autor navíc věnuje nejen smrti, ale i umírání, v podstatě sleduje pouť člověka za smrtí. A samotný skon líčí velmi podrobně.

Kniha Dvě slova jako klíč jsou podle anotace vyfabulovaným příběhem. Jenže i v ní vystupuje autorovo alter ego v postavě Davida Zajíce. Nejdříve jen tak sporadicky v pozadí, aby o něm nakonec byla celá druhá polovina knihy. Formánkova Dvě slova se skládají ze slov. Ze slov, která tvoří mozaiku příběhů. Jakési příběhy v příbězích, zdánlivě spolu nesouvisející. Až mi přijde, že je spojuje jenom tato kniha, kterou autor předkládá čtenářům jako svou šestou.

Úsměvy byly spíš upravené deníkové záznamy, v podstatě jako Vieweghův Život po životě. Přitom předchozí knihy Mluviti pravdu a Umřel jsem v sobotu byly převyprávěné příběhy. Ano, Formánkovou devizou je skutečně vypravěčský talent, podobně jako u Bolka Polívky talent komediální. Vzpomeňte si na Bolkoviny: „Pokud chcete, aby Bolek převyprávěl váš příběh…“ Má to smysl? To ať posoudí čtenáři a diváci.

Dvě slova jsou v podstatě odyseou lidí, které Formánek zaklel do své knihy. Hraje si s jejich osudy, utváří je k obrazu svému a nakonec – ne, nebudu tu přece vyzrazovat zápletku. Ale přijde mi, jako by autora trápily i rodinné propletence. Nalézání cesty k vlastní krvi. Beznaděj, soucit i jistá filozofická linie obyčejného života. Něco jako „víme o tom všichni, ale pořád se tomu divíme“.

Knížku bych nedoporučoval jako kratochvilné čtení. Od toho by tu měl být třeba již zmiňovaný Viewegh. I když nepochybuji, že zatím poslední dílko Josefa Formánka si své čtenáře najde. Jen pro ně možná bude překvapením, kam se autor ve své tvorbě dostal.

Josef Formánek: Dvě slova jako klíč
Nakladatelství: Gekko, 2016


Robert Žďárský
 Přidejte k článku první komentář >> 
Josef Formánek, Koktejl, Prsatý muž, Michal Viewegh, Mluviti Pravdu, Umřel jsem v sobotu, Úsměvy smutných mužů
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Jan Hřebejk
Zahradnictví: Rodinný přítel - DVD
CinemArt
Rodinný přítel je melodrama odehrávající se ve 40. letech za německé okupace. Tři mladé ženy a dvě děti čekají na návrat svých vězněných mužů a otců. Válkou vynucenému rodinnému společenství obětavě pomáhá rodinný přítel a lékař Jiří. Film je příběhem lásky, která nesměla být naplněna, vypráví o věrnosti, touze, vině a lásce, o odchodech a návratech, o rodině, rodičích a dětech. Jde o rodinný portrét viděný pohledem žen, které osud svedl dohromady.
Reklama:

Partneři:
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2017 Radek Holík
Google+