Knihy

Zveřejněno dne 9. 4. 2017
ROZHOVOR: Hana Pinknerová. Knihy jako koníček i zaměstnání
Všednodenní starosti, ale především radosti – to je hlavní námět jejích knih fejetonů a drobných příběhů. K zálibě v psaní se před pár roky přidružila také starost o provoz knihkupectví na Kounicově ulici spojeného s malou galerií s poetickým názvem Světlo. O psaní nejen pro ženy a o životě mezi knihami jsme si povídali s Hanou Pinknerovou.



Člověka většinou motivuje k psaní vlastní záliba ve čtení knih, v literatuře. Jak to bylo u vás? Co bylo hlavním podnětem, že jste začala psát vlastní texty?
Odmalinka mne lákalo vyjadřovat se slovem. Svou první knihu – bohatě ilustrovanou kovbojku –  jsem s kamarádkou napsala asi ve čtvrté třídě. Po vysoké škole jsem pracovala v redakci časopisu Opus musicum a tam jsem se naučila většinu toho, co o psaní vím. Psaní mě těší, je to svého druhu rozkoš. Vychutnávat na jazyku slova, aby co nejpřesvědčivěji předala mou myšlenku, řadit je za sebe ve vhodném rytmu, aby text zněl jako hudba, spřádat nitky příběhu, aby jeho pointa dávala smysl, to je velké potěšení.

Píšete hodně o sobě, o svých nejbližších. Procházejí vaše povídky, úvahy, fejetony (auto)cenzurou?
Moje první kniha vznikla sebráním mých rozhlasových fejetonů. Psala jsem je pro Radio 7 pro pořad Zadáno pro dámy, který byl určen maminkám na mateřské. Byla jsem v té době taky na mateřské, a tak jsem psala o tom, co jsem sama prožívala. Zjistila jsem, že psát o sobě má podivuhodnou sílu. Prožívala jsem a prožívám samozřejmě totéž, co jiné ženy. Ovšem tím, že o svých příhodách a myšlenkách píšu, stávají se i pro ty ostatní ženy něčím cenným, něčím, o čem se dá psát. Jejich život tím získává na hodnotě. Skoro všechno, co napíšu a nějak se to týká mých blízkých, jim dávám přečíst. Nevzpomínám si, že by něco neprošlo.

Dokážete si představit, že byste psala o něčem, co jste nezažila? Otázkou samozřejmě je, zda se vůbec dá při psaní plně vystoupit z vlastního světa... Existuje podle vás čistá fikce?
Někde jsem četla, že dokonce i to, co vidíme, je zčásti projekcí naší mysli, tak nevím. Představit si umím ledacos, ale nic neslibuju.

Vašimi čtenářkami jsou především ženy, máte ale ohlasy také od mužů?

Ach ano! Mnoho mužů mi soukromě sdělilo, že si nad mými příběhy poplakali. Děkují mi, že trochu pochopili, jak my ženy uvažujeme. Někteří kupují mé knížky svým manželkám nebo maminkám, aby se taky dokázaly dívat na svět jako já. Dojímá mne to, stydím se a jsem vděčná.

Láká vás coby spisovatelku vyzkoušet nějaký zcela nový literární žánr?

Lákalo by mne napsat nějaký pěkný román. Nebyl by to tedy zcela nový literární žánr, ale byl by nový pro mne. Bude to chtít vymezit si na psaní pravidelný psací prostor. Fejetony se píší snadno, jsou krátké, a většinou když sednu k počítači, mám už v hlavě srovnané, jak to asi bude. Psát román je jiná práce a bude chtít větší kázeň.

Mohla byste prozradit, o čem by byl (či bude)?

Raději bych to neprozrazovala... Co když si to rozmyslím?

Vystudovala jste na Pedagogické fakultě češtinu a hudební výchovu. Nakolik si myslíte, že je jejich výuka ve školách důležitá pro rozvoj mladého člověka směrem k zálibě v umění, kultuře?

Pokud se česká literatura a umělecké výchovy vyučují dobře, jsou samozřejmě velice důležitým přínosem pro formování dětí ať už jako tvůrců, nebo poučených konzumentů kultury a umění. Často však vidíme, že tyto školní předměty děti od kultury a umění spíše odpuzují, protože jsou vyučovány necitlivě, nešikovně, školometsky.

Jak vzpomínáte na práci korepetitorky v divadle Na provázku?

Ráda vzpomínám na některé lidi, ale nebyla to práce pro mne.

Co vás přivedlo k tomu, že jste si otevřela vlastní knihkupectví a galerii? Šlo o dávný sen, nebo jste k tomu rozhodnutí „dozrála“?
V životě by mě nenapadlo, že já budu mít knihkupectví! Po mateřské a osmi letech domácího vzdělávání dětí jsem hledala nějaký kratší pracovní úvazek a oslovili mne z knihařství a knihkupectví. Do dvou let po nástupu jsem stála před otázkou, zda celý obchod převezmu, nebo si budu hledat něco jiného. Bála jsem se, ale můj muž mne velice podpořil, a tak jsem to vzala. Ukázalo se, že mi to docela jde a že mne to velmi baví. Ráda vybírám knížky, zvláště ty dětské, ráda si povídám s lidmi a nabízím jim, co by se jim mohlo líbit, a ráda doplňuju knižní sortiment drobnými dárky. Velkou slunnou kancelář jsem přeměnila v galerii, kde každý měsíc pořádám novou výstavu a vernisáže bývají příjemnými setkáními lidí v hezkém prostředí. Nemám ráda účetnictví a všechny úřednické disciplíny, které se k té práci vážou, ale každá živnost má svoje. Moje práce mi dává svobodu a tu bych za nic nevyměnila.

Podle čeho vybíráte umělce, které v galerii prezentujete?

Mým hlavním kritériem, podle něhož hodnotím nabízené dílo, je můj instinkt. Hlas Ducha svatého, chcete-li. Některé výstavy pořádám proto, že mne osloví dílo, někdy je to ode mne gesto podpory umělci. Věřím, že umění má klást otázky a dávat naději.

Ráda píšete o potěšeních, která život přináší. Co vás naposledy potěšilo v brněnském kulturním životě?

V nedávné době jsem se na Špilberku pokochala výstavou obrazů Pavla Čecha. U obrazu Odchod Jaroslava Foglara jsem se rozplakala. Silný dojem jsem si odnesla z koncertu Marty Kubišové v Sonu. Nikdy dřív jsem ji neslyšela naživo a měli jsme s manželem dojem, že jí to dlužíme. Byl to nádherný zážitek. Tak vitální, přesvědčivá a pokorná žena. Člověk však v jejím zpěvu nevnímá pouze hudební kvalitu, ale i všechno, čím v životě prošla, jaké postoje udržela, co dokázala obětovat. Nemohu se nezmínit o Janáčkově Její pastorkyni v Janáčkově divadle, o skvělých varhanních koncertech festivalu Bachův varhanní podzim, o koncertech staré hudby, jak je pořádá B. M. Willi v konventu Milosrdných bratří... Je toho spousta, co mne potěšuje. Teď se už těším na otevřené zahrádky kaváren, to je taky městská kultura, ne?

Hana Pinknerová (* 1963) je spisovatelka a publicistka, která prošla mnoha zaměstnáními. Byla učitelkou, redaktorkou, archivářkou i divadelní korepetitorkou. Vydala zhruba dvě desítky knih krátkých zamyšlení, povídek a také pohádek (Brusinky, Jedno potěšení týdně, Co Bůh šeptá maminkám, Kuchyňské pohádky). Žije v Brně.

Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 04/17
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Guy Ritchie
Král Artuš: Legenda o meči - DVD
Vertical Entertainment
Novinka režiséra Guye Ritchieho osobitě a nadčasově vypráví klasický příběh jako nové akční fantasy. Když je ještě v Artušově dětství zavražděn jeho otec, zmocní se koruny Artušův strýc Vortigern (Jude Law). Artuš, oloupený o následnické právo prvorozeného syna, vůbec netuší, kdo ve skutečnosti je, vyrůstá v tvrdém prostředí městských uliček. Když se mu ale podaří vytáhnout meč z kamene, obrátí se mu život vzhůru nohama a musí vzít na vědomí svůj skutečný původ.
Reklama:

Partneři:
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2017 Radek Holík
Google+