Filmy

Zveřejněno dne 9. 3. 2019
ROZHOVOR: Julius Ševčík. Kouzlo Skleněného pokoje
V březnu míří do kin napjatě očekávaná filmová novinka Skleněný pokoj, která vznikla na motivy proslulého románu britského spisovatele Simona Mawera. Protože předlohou pro románové dějiště je vila Tugendhat, nemohl ani filmový snímek vzniknout jinde. A právě v Brně se také 12. března 2019 uskuteční jeho světová premiéra. Do zákulisí vzniku filmu se nám podařilo dostat díky exkluzivnímu rozhovoru s jeho režisérem Juliem Ševčíkem.

Pamatujete si na okamžik, kdy se ve Vás poprvé zrodila myšlenka zfilmovat Skleněný pokoj?
Po přečtení prvních 40 stran románu. Moje první myšlenka byla na lidský experiment. V přeneseném smyslu pro mě vila představovala symbolickou zkumavku, do které se vsadí lidské osudy a chemický proces je v čase proplete a navždy změní. Přišlo mi to jako zajímavý koncept pro mysteriózní vztahový film s jednotou místa, času a děje. Vilu jsem vnímal jako mimořádný prostor, který doslova nutí ke svobodě. Příběhu pokoje, kde ožívají tajemství, smysly a touhy obyvatel. 

Jak na Vás román coby na čtenáře zapůsobil?
Je to skvělá knížka. Dynamická, poutavá a přitom představitelná, reálná, s dávkou tajemství. Líbila se mi, protože vyprávěla historické okolnosti téměř výhradně očima obyvatel domu, a tím vytvářela intimní svět ve světě. Komunikace mezi osobním vnitřkem a veřejným vnějškem ve vztahové a historické rovině mi přišla velmi originální.

Konzultovali jste scénář i s autorem předlohy Simonem Mawerem?
Simon je skvělý člověk a byl vstřícný koncepci, kterou jsme se scenáristou Andrewem Shawem přinesli. Andrew měl naprostou svobodu. Obecně není příliš obvyklé konzultovat práci na scénáři s autorem předlohy. Autoři to většinou ani nevyžadují. Scénář je úplně jiná hra než psaní románu. Je to jiný obor. Neznám téměř žádného významného autora, který by zároveň psal romány i scénáře.

Jaký jste měl dojmy z vily, když se natáčelo přímo v jejích interiérech? Dokázal jste se pocitově přenést do doby, kdy ji obývali původní majitelé?
Rozhodnutí točit uvnitř reálné vily jsme udělali velmi brzy a bylo zásadní už při konstrukci scénáře. Na první pohled to vypadalo téměř nemožně, protože román se odehrává v mnoha ročních i historických obdobích. Po asi půl roce práce jsme ale našli praktická řešení, jak s vilou pracovat, abychom zachytili jejího ducha a zároveň odvyprávěli všechny události včetně destrukce. Je vždy vzrušující točit v reálném prostředí a v případě vily Tugendhat o to víc, že jde o skutečný poklad. V domě se cítíte trochu jako v katedrále, kde světlem je svoboda, láska a štěstí. Krutost, s kterou se naše země k této vile v minulosti zachovala, jsem se snažil ve filmu poctivě zachytit. 

Mohl se filmový štáb pohybovat po celém objektu, nebo pro vás platila nějaká omezení?
Nakonec ano, i když s jistými omezeními. Museli jsme pro ten účel například vyrobit vlastní druhou podlahu po celé ploše hlavního patra a téměř kompletně vyměnit nábytek v domě. Museli jsme najít způsob, jak dům radikálně změnit pro evokaci období války, padesátých a šedesátých let, aniž bychom zašpinili jedinou zeď. Hodně nám v tom pomohlo CGI (počítačově tvořené efekty, pozn. redakce) a v postprodukci vyrobená 3D patina. Pro jednu scénu jsme dokonce vyrobili 3D prach v ovzduší. Rád pracuji s detaily a bylo neskutečné, kolik inspirace v tomto smyslu vila poskytla. Strávil jsem tam opravdu hodně času, mohl bych provádět.

Jak moc bylo komplikované sehnat pro Váš snímek zahraniční hvězdy? Myslel jste od samého začátku na to, že do rolí obsadíte jiné než domácí představitele?
Příběh vily je z podstaty mezinárodní a bylo jasné, že obsazení tomu musí odpovídat. Producent přišel už na začátku s nápadem obsadit do role Hany nizozemskou herečku Carice Van Houten, což se mi velmi líbilo, ale pochyboval jsem, že ona roli vezme. Když začalo být asi po půl roce jasné, že by to mohlo vyjít, začali do projektu vstupovat další skvělí herci, Švédku Hannu Alström jsem poprvé potkal v Los Angeles, dánského herce Rollanda Mollera přes holandskou castingovou režisérku, Alexandru Borbély a Claese Banga do role Viktora získal producent na festivalech. Příležitost pracovat s evropským top obsazením a navíc opět s Karlem Rodenem byla fantastická, i když někdy výzva. Není lehké sladit kalendář pro herce z osmi zemí. Producent v tomto musí mít odvahu a bez přehmatů se neobejdete. Claese Banga nám americký producent například jednou poslal soukromým tryskáčem omylem do jiné evropské země na kostýmní zkoušku, protože si to pilot spletl v navigaci a tak...

Váš minulý snímek Masaryk sklidil 12 Českých lvů. Není ten úspěch i trochu svazující? Vnímáte tlak, že se teď od Vašeho dalšího filmu o to víc očekává?
Ne, takhle já vůbec neuvažuji. Jen ať se očekává. Pro mě je každý dosavadní film v něčem první. První noir, první historický film, v případě Skleněné pokoje první love-story, můj další film bude také v něčem první. Je to vždy nová cesta. Skleněný pokoj jsme začali vyvíjet předtím, než jsme se pustili do Masaryka. Je to první můj film, který spotřeboval víc než čtyři roky vývoje. Ve všech směrech jsme chtěli vytvořit propracovaný film.

Je o snímek Skleněný pokoj díky proslulosti románové předlohy zájem v zahraničí? Myslíte, že by mohl být dobrou propagací i pro Brno?
Ano, minimálně v těch zemích, odkud pocházejí hlavní hvězdy, plánujeme kinopremiéru. Moje americká agentura zastupuje globální trh a platformy, myslím, že Skleněný pokoj má před sebou dlouhý život.

Julius Ševčík (*1978) studoval režii na FAMU a New York Film Academy. V roce 2009 natočil oceňovaný film Normal s Milanem Kňažkem a Dagmar Havlovou, roku 2017 pak zabodoval jeho snímek Masaryk rekordním počtem 12 Českých lvů.


Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 03/19
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Robert Kvaček, Dušan Tomášek
Generál šel na smrt. Životní příběh Aloise Eliáše
Epocha
Příběh za 2. světové války ojedinělý: Poprava předsedy vlády země okupované Němci! Hitlerovci se jí dopustili v červnu 1942 na pražské střelnici v Kobylisích. Na rozdíl od stalinistů nacisté, jisti si svým vítězstvím, se podobnými vraždami veřejně chlubili. Alois Eliáš nebojoval běžnými zbraněmi jako Morávek, Mašín a Balabán. Jeho zbraní byla vojenská lest, předstírání a oddalování, získávání času a snaha o narušení záměrů protivníka. Za těžkých podmínek udržoval rádiové i kurýrní spojení s prezidentem Benešem v Londýně a využíval i dřívější známosti s protektorem Neurathem z mírových jednání v Ženevě. Svedl nejeden „ústupový“ boj s K. H. Frankem. Byl si vědom toho, že mu hrozí smrt. Jiným pomohl k emigraci, ale sám nabídku emigrovat odmítl. Teprve v den nástupu Heydricha v září 1941 byl zatčen a odsouzen k smrti. Zemřel jako hrdina.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2019 Radek Holík
Google+