Filmy

Zveřejněno dne 2. 9. 2017
RECENZE: Moc sametové strniště
Tvůrčí tandem otce a syna Svěrákových bývá pro česká kina zárukou vysoké návštěvnosti, kdy sem zavítají i ti, kteří do kina jinak téměř nechodí. Tím větší očekávání doprovázelo uvedení jejich novinky Po strništi bos, jež má kráčet v linii vzpomínek Svěráka staršího na dětství, jež před téměř třiceti roky začala Obecnou školou. I když sled je vlastně svým způsobem opačný, protože Po strništi bos ději Obecné školy chronologicky předchází.



Malý Eda Souček odchází se svými rodiči z Prahy na venkov, kde rodina začíná nový život v rodném hnízdě Edova otce, v němž žijí ještě prarodiče a další příbuzní. Vše se odehrává na pozadí druhé světové války, konkrétně od roku 1943 do květnového osvobození Rudou armádou. Válečné dění však do děje zasahuje jen velmi decentně, například v tradiční podobě poslechu zakázaného zahraničního vysílání či přeletu vojenských letadel. Tuto upozaděnost lze vysvětlit tím, že vše je nahlíženo optikou malého chlapce. To se zdá být jakýmsi alibi pro vytěsnění jakýchkoliv neharmonických tónů, které by venkovskou idylu dětství narušovaly. To však až do té míry, že celek působí nepřirozeně učesaným dojmem. Ne snad že by musel každý film z válečného období nezbytně obsahovat drastické scény, ale Po strništi bos vyznívá přece jen až příliš nevinně, až příliš cukrkandlově. Všechno je tu tak laskavé a milé, že to s sebou nese i druhý negativní efekt, a tím je plochost a nevýraznost celku.

Nejsou zde žádné silné scény, ať už v jakémkoliv směru, okamžiky, které by uvízly v paměti. Vždyť právě ty tvoří dobrý film a nutí diváka vracet se k němu opakovaně. Zde však vše jen tak nezávazně klouže po povrchu, takže člověk si podvědomě s očekáváním říká, kdy už TO konečně přijde. Jenže hodina a půl uplyne a nepřijde nic. Dokonce ani po stránce humoru: pochybuji, že by kterákoliv replika vešla mezi oblíbené filmové „hlášky“, kterými jinak svěrákovské snímky oplývají. Po strništi bos lze jistě označit za úsměvný film, což je ostatně asi nejtrefnější charakteristika, protože víc než úsměvy nevyloudí. Což ještě nutně nemusí být špatně, jen se tím zkrátka opět boří další z tradičních devíz svěrákovské tvorby. Ti, kteří čekali druhou Obecnou školu či Kolju, odejdou prostě zklamáni.

Snímku chybí dostatečně pevná jednoticí linka, která by rámovala postupně se vyvíjející příběh. Místo toho jde o vršení drobných epizod, které dohromady spojuje pouze přítomnost hlavního protagonisty. Obrazně řečeno: tvůrci navršili množství cihel, ale zapomněli na maltu. Je to film, který nikoho neurazí, ale ani nenadchne.  Klasik by k tomu podotkl: „A není to málo, Antone Pavloviči?“

Po strništi bos

Režie: Jan Svěrák

Premiéra: 27. srpna 2017


Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 09/17
 Přidejte k článku první komentář >> 
Reklama:

Novinky:
Hany Abud-Assad
Hora mezi námi - DVD
Cinemart
Alex je fotoreportérka, která spěchá na vlastní svatbu. Zaskočí ji však nečekané potíže, pravidelné lety jsou kvůli blížící se bouři zastaveny. Na letišti se setká s Benem, lékařem spěchajícím na důležitou operaci. A tak tito dva náhodní spolucestující považují za velké štěstí, když najdou pilota malého letadla, který je ochoten s nimi odletět. Ale jejich radost vyprchá v okamžiku, kdy pilot za letu dostane mrtvici a letadlo se zřítí na zem. Tím se tito dva spolucestující, kteří se poprvé setkali až na letišti, ocitnou uprostřed zasněžených hor bez naděje na záchranu. Podlehnou zraněním těla a duše, nebo ve zdánlivě beznadějné situaci znovu uvěří v důvěru a lásku? A pokud přežijí, dokáží se vrátit do svých životů?
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2018 Radek Holík
Google+