Hudba

Zveřejněno dne 14. 9. 2020
ROZHOVOR: Ondřej Škoch a kapela Napořád. Nová energie čtyř hlasů.
Ondřeje Škocha s Petrem Kužvartem jistě znáte z jejich dlouholetého působení ve skupině Chinaski. To už je ovšem minulost. Zkušení muzikanti jsou nyní součástí nové formace s názvem Napořád, která se nedávno dala pod vedením zahraničního producenta do natáčení prvního alba a s vervou se chystá pustit do boje o přízeň posluchačů. V následujícím rozhovoru se nám představili všichni čtyři členové kapely a podělili se o své sny, plány a dojmy ze společného hraní.



Jak se vaše čtveřice dala dohromady? 
Ondřej Škoch: Současná podoba kapely Napořád se začala formovat při koncertování s projektem Ondra Škoch & Napořád. Hráli jsme repertoár z mé sólové desky. Ukázalo se, že můj hlas jde krásně dohromady s hlasy Kužiho, Barbory a Josefíny. Uvědomil jsem si, že bych moc chtěl kapelu, že nechci hrát sám jen s doprovodem. A tak jsme na konci roku 2019 založili Napořád. Holky jsou úžasné zpěvačky a mají na pódiu fantastickou energii.

Jaké pro vás jako kytaristu bylo začít před publikem taky zpívat? Trpíte trémou?
Ondřej Škoch: V minulosti jsem spolu se svou ženou Alicí napsal tři sólová alba, na kterých jsem hlavním zpěvákem, takže to, že zpívám před publikem, pro mě není úplná novinka. Nicméně pravdou je, že když jsem byl před křtem desky „Řekni napořád“ v Akropoli v šatně, klepal jsem se jak ratlík. V průběhu minulého roku jsem se rozhodl na zpěv mnohem více zaměřit, a hlavně jsem v dobrých rukách naší Barbory, která je mou učitelkou zpěvu. Ze zpívání ve studiu jsem měl obavy, ale stal se pravý opak. Ve chvíli, kdy jsem si stoupnul za mikrofon, veškerá tréma opadla a přišla čirá radost a vášeň. Nikdy jsem se při natáčení zpěvu necítil tak dobře. Když došlo na nějakou komplikaci, stačilo se zeptat holek a ony mi vždy báječně poradily, jak to mám zazpívat. Holky jsou totiž opravdu profi zpěvačky. Tréma je ale přirozená a potřebná věc, kterou bychom měli mít vlastně pořád, protože stát před publikem je zodpovědnost a vždy je třeba tomu dát 100 % energie.

Jak jste se dostali ke spolupráci s britským producentem Clintem Murphym? Proč jste se svěřili do rukou právě jemu?
Petr Kužvart: Clinta jsme poznali s Ondrou před deseti lety na prvním natáčení v Sono studiu. Následovalo natáčení v Anglii v legendárním studiu Rockfield. Také jsme pak pracovali společně ve studiu v Austrálii. Clint byl původně editorem (tím kdo nabírá hudbu, nastavuje mikrofony) producenta Grega Havera, ale my jsme od první chvíle cítili, že je neskutečný. Perfektně slyší a geniálně vymýšlí jednotlivé hlasy, pěvecké linky. O doprovodné lince nemluvě, bicí, basa, kytary mají neuvěřitelný tah na bránu. Skvěle se mi s ním pracuje i při natáčení dechů, nyní konkrétně trumpety. Prostě Clint je neuvěřitelný chlapík a práce s ním je mým největším zážitkem v hudební branži. A to jsem v minulosti nevěřil, že natáčet české písně se zahraničním producentem je dobrý nápad. V tom jsem se velmi mýlil. Opak je pravdou.

Mohli byste popsat, jak do osudu kapely zasáhl koronavirus? Co vám vzal a co naopak dal?
Josefína Čermáková: Ano, ano, je to tak. Vstoupil nám do toho koronavirus, museli jsme vymyslet plán B, takže jsme začali pracovat na nových písních, a využili tak čas, kterého jsme najednou měli všichni hodně. Byla to na jednu stranu velmi produktivní doba, ze které jsme dostali maximum. Některé písně jsme dělali kolektivně on-line, některé každý samostatně. Posléze Ondra připravil aranže a my ostatní jsme dozpívali do demo podkladu svůj hlas, své nápady. Píseň „Světlonoš“ jsme s Ondrou vymysleli společně přes Skype, já melodii a Ondra harmonii, text napsal Viktor Hlobil. Další podobný příklad: Bára napsala text a Ondra doplnil hudbu k písni „Tak mě znáš“, a tak podobně. 
Takto jsme napsali celkem 11 písní, byl to pro nás obrovský posun a radost!

Jak zatím probíhá nahrávání první desky?
Barbora Fialová: Myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že vklad je obrovský. Clint od nás dostal v podstatě docela hodně připravená dema písní, o kterých si nejeden posluchač, který je slyšel, myslel, že jsou v konečné fázi. On je ale všechny pozdvihl na úplně jiný level. Má skvělé nápady, výborný cit pro sound nástrojů a harmonii hlasů a ví, co udělat pro to, aby píseň pořádně barvila a šlapala. Dokáže kapele připravit atmosféru, ve které se pracuje nádherně a uvolněně, člověk pak může podávat své nejlepší výkony. Myslím, že si s Clintem sedíme i ideově, protože nejednou jeho práce působí tak, jako by nám četl myšlenky.
Clint je profesionál. Pracuje od rána do noci s plným nasazením a k tomu má ještě jedno obrovské plus – je po lidské stránce úplný anděl! A já se těším na další spolupráci s ním, protože je to nejen velká čest, ale i opravdový zážitek.
Ondřej Škoch: Práci Clinta Murphyho jsem znal už z minulosti, ale poprvé ho zažíváme jako hlavního producenta. Má jasnou představu, která se 100% shoduje s naší. Vždycky když chceme něco podotknout, zjistíme, že už to dělá. Je ale také velmi otevřený našim názorům, takže o každém dalším kroku spolu debatujeme. Jako příklad mohu uvést situaci, kterou jsem u zahraničního producenta nečekal. Když jsme měli téměř hotovou píseň „Miláček“, Clint se na nás otočil od pultu a povídá: „Máme tu problém, opakuje se vám text ve slokách, a to je chyba, protože text se může opakovat jen v refrénech.“ Jasně, to je celkem známá věc, ale nám to v tomto případě prostě nedošlo. A tak Viktor Hlobil ještě ten večer dopsal novou sloku do „Miláčka“ a píseň byla hotová. A nutno říci, že lepší.

Co považujete za hlavní devízu kapely? 
Ondřej Škoch: Formát dva kluci a dvě holky u nás teď nikdo nedělá. Naše čtyři hlasy tvoří dohromady krásnou barvu, což se potvrdilo i teď ve studiu. Všichni máme rádi vícehlasá aranžmá a hlavně jsme spolu nesmírně rádi. Velkou devízou je, že jsme všichni schopni tvořit písničky a že nám to jde dohromady. Máme báječnou doprovodnou kapelu, Petr Tichý na basu, Jan Linhart na klávesy a Tonda Jína na bicí. Snažíme se využít zkušenosti z minulosti a postupovat profesionálně. V dnešní době to vůbec není snadné, a proto jsem nesmírně rád za všechny lidi kolem nás, kteří nám pomáhají.
Barbora Fialová: Mně je s kapelou taky hrozně dobře. Z koncertů odcházím úplně jako z wellness, prostě nabitá. To s každou kapelou nezažijete. 
Josefína Čermáková: V kapele mezi námi funguje skvělá chemie. Sedli jsme si i lidsky, a to se pak člověk nebojí otevřít. Přestali jsme se bát vytáhnout svoje vlastní nápady a dopadlo to skvěle. Je to celé strašně uvolněné a doufám, že je to znát i z písní.

Jak byste se chtěli hudebně profilovat, jaké posluchače chcete primárně oslovit?
Ondřej Škoch: Myslím, že náš repertoár je poměrně stylově pestrý, ale společným jmenovatelem jsou energie a emoce. Za škatulku pop/rock nebo pop/folk se nestydíme, naopak nás tahle hudba hodně baví. Každý z nás má své oblíbené hudební styly a myslím, že se to do naší tvorby pozitivně promítá. Velkou roli v tom zjevně sehraje také Clint, který náš styl sjednocuje a posunuje k současnému zvuku. Z odehraných koncertů by se dalo usuzovat, že naše hudba by mohla oslovit všechny věkové kategorie, ale na to je ještě moc brzy. Jsme přeci jen teprve na začátku cesty.

S ohledem na Váš název mi to nedá – které věci by měly podle Vás zůstat „napořád“?
Ondřej Škoch: S Petrem máme za sebou opravdu hodně dobrých i špatných věcí. A já vnitřně cítím, že takhle už to chci napořád. Vím, že to zní trochu jako klišé, ale myslím, že si to můžeme po těch letech dovolit. A našli jsme k sobě dvě krásné holky, co nádherně zpívají. To je to nejlepší, co nás mohlo potkat. Věřím, že hudba zůstane „napořád“ důležitou součástí našich životů a že se zase jednou vrátíme do normálního způsobu života, ve kterém bude mít kultura své místo.
Kapelu Napořád tvoří Ondřej Škoch, Petr Kužvart, Josefína Čermáková a Barbora Fialová. Zatím v jejich autorské režii vzniklo 14 písní, které těží ze společné harmonie dvou mužských a dvou ženských hlasů. Více na www.kapelanaporad.cz.
Foto: Aneta Jodar

Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 09/20
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Lucie Tučková
Sítem slov
Novela Bohemica
Poutavá kniha romanistky Lucie Tučkové je osobitým vhledem do moderní české literatury s přesahy do 19. století a také do francouzské a italské oblasti. Autorka se přibližuje ke spisovatelům, kteří ji hluboce oslovují, a vybírá si podstatná témata, která nebývají v jejich díle na první pohled zřejmá, anebo se s nimi literární kritika doposud mnoho nezabývala. Texty přitom originálně osvětlují ve většině případů tvorbu spisovatelů, které řadíme mezi velikány naší literatury, mezi nimiž jsou i Julius Zeyer, Jakub Deml, Zbyněk Hejda, Pavel Zajíček anebo Bohumil Hrabal, z francouzské literatury např. Henri Pourrat či Marie Noël. Svěží, čtenářsky přístupnou a formulačně přesnou knihu dokresluje řada neznámých či dosud vzácně publikovaných fotografií a několik překladů coby ukázek z díla.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2020 Radek Holík
Google+