Výstavy

Zveřejněno dne 17. 7. 2020
PŘEDSTAVUJEME: Martin Skalický
"To, co bylo před očima diváků skryto na tympanonu Místodržitelského paláce, je nyní přeneseno dovnitř. Sochy, které vznikly jako nové odlitky starých forem, aktualizují své poselství prostřednictvím materiálové transformace. Mramor, který jim přisuzujeme, je pouhým přeludem. Tradiční sochařskou hmotu vystřídala textilie zpevněná pryskyřicí." Těmito slovy představuje Moravská galerie originální dílo Martina Skalického, které můžete vidět v její nové stále expozici Brno předměstí Vídně. Jeho tvůrce vám nyní představíme.

Mohl byste popsat svou techniku a jak jste k ní dospěl?
Někdo by řekl, že to byla náhoda. Já si myslím, že náhody neexistují, mně se to prostě stalo. Snažím se všímat si drobností, které se kolem mě dějí a z nich potom vycházet. Nejsem příliš nadaný po řemeslné stránce, že bych uměl skvěle modelovat, znám své limity. Daleko víc mě vždy bavilo hledat, jak to své nenadání "doběhnout nějak z boku". Obejít to zkratkou, která mě dostane k výsledku, který požaduji. Když jsem se dostal na FaVU k Michalu Gabrielovi, měli jsme udělat volný portrét nějaké osoby. Moje žena jezdila předvádět historickou módu a já jí udělal jakoby renesanční portrét. Abych se nemusel modelovat s draperií, nechal jsem si tu košilku ušít a pak ji zakomponoval do portrétu. Protože hlava byla ze sádry a ta košilka bílá, vypadalo to, jako by to celé bylo z jednoho materiálu. A mě právě hrozně baví tohle "občůrávání". Protože jsem v podstatě líný, snažím se si cestu zjednodušit, je to zábava.

Jak se to vyvíjelo dál?
Co dělám teď, vzniklo, když jsem dělal zakázky z laminátu. Všiml jsem si, že po vytření štětce od laminátu do hadru ten hadr ztvrdne. Zkusil jsem použít staré montérky, celé jsem je napustil laminátem. Jediné, co jsem měl po ruce, byla PET láhev. Tak jsem je nacpal do té petky a vznikla z toho struktura textilu, který je ztužený a namačkaný do formy. Díky tomu zaujme podobu nějakého jiného předmětu, než by si sám byl normálně schopen udržet.

Proč zrovna textil?
Textil je pro mě zajímavým materiálem, protože je nesochařský. Má ale velkou výhodu své přirozené barevnosti, s níž socha sroste dohromady. Mám pocit, že sochaři s barvou neumí moc pracovat. Zajímá je hlavně tvar a materiál, zatímco barva je až na dalším místě. Pracuju s textilem, který působí jemně a měkce, ale ve výsledku je tvrdý. Ten nápad se ztuženým textilem jsem pak na pár let odložil. Až jednou, když se opravoval katastrální úřad, který je součástí Moravské galerie, tak nahoře na atice je sousoší dvoumetrových děťátek. Originály byly v tak dezolátním stavu, že se nedaly vrátit zpět a musely se vytvořit kopie. Já jsem na ně vytvářel formy. Když jsem je dělal, blesklo mi hlavou, co by se stalo, kdybych to udělal z textilu. Použil bych formu na sochu, kterou už někdo vytvořil, která má za sebou historický příběh a do té formy napěchoval textil. Ten nápad mě v první chvíli ohromil, potom jsem si řekl, že je to blbost, ale po týdnu jsem věděl, že to je cesta. Vše se mi spojilo dohromady. Řemeslo, moje záliba v textilu a nacházení zkratek, vše se tu najednou potkalo. Tak jsem to vyzkoušel a výsledek byl skvělý. Až na to, že laminát hrozně smrdí, vydrželo to dva roky. Totálně jsem například zasmradil jednu galerii v Bechyni, úplně jsem to tam zamořil (smích). Teď používám polyuretan.

Takže co do techniky jste průkopník?
To nevím. Samozřejmě jsem si dělal rešerši, jestli se někdo ve světě věnuje něčemu podobnému, abych nedělal něco, co je už dávno profláklé. Pracovat s textilem je posledních pět deset let trend. Aby ho ale někdo zpevňoval, jsem nikde moc nenašel. V něčem to nové je, na druhou stranu si říkám, že je to taková blbost, že to už někoho muselo napadnout (smích). Asi to ale nikdo nevyužil v konfrontaci s historickými sochami. Zatím jsem neviděl umělce, který by s textilem tímhle způsobem dlouhodobě pracoval.

Chtěl byste to někam dál posunout?
Dělám to tři roky a myslím, že mám před sebou asi třicet možných cest. Kdybych je použil, je z každé samostatná výstava. Nebaví mě ale věci opakovat a dohánět je do dokonalosti. Mnohem víc mě baví ten krok do neznáma. Sice mám vždy představu, jak by měl výsledek vypadat, nějakou ideu, ale téměř vždy se stane něco neočekávaného, co bych sám nevymyslel. Výsledek je oproti mým uhlazeným představám vždycky syrovější. Tenhle moment mě zajímá a určuje příští práci. Je to ale daleko složitější a na to tady není prostor. Možností je vždycky hrozně moc a já si vždy vybírám cestu, která mě nejvíc zajímá a fascinuje. Tím se nechávám vést.

Je nějaké vlastní dílo, které vás mimořádně překvapilo?
Já jsem překvapený úplně vždycky. Naposledy včera nebo předevčírem. Na druhou stranu nevím, jak to vidí ostatní. Jsem do toho tak zahleděný, že nevím, jak to vnímá divák. Jestli je schopen rozlišit posuny v tom, co se tam děje.

Jaké máte ohlasy?
Ohlasy jsou dobré, ba skvělé. Ale samozřejmě si uvědomuju, jaké to skrývá riziko. Moje práce hodně balancuje na hraně líbivého figurálního sochařství. Jsem si toho vědom a musím si dávat pozor, abych do té polohy nesklouzl. Ale s fenoménem kýče a líbivosti pracuji koncepčně, je to součást naší kultury. Téměř vždy se mi podaří to nějak znejistit, v druhém a třetím významu je skryt trn, který vás tak trochu nenápadně bodne. Moje sochy nefungují na první pohled, musíte je na sebe nechat působit delší dobu.

Jaké výstavy teď probíhají nebo Vás v nejbližší době čekají?
Aktuálně je to v Moravské galerii Generation. Pak mám v Praze v Dominikánském klášteře intervenci do barokně-moderního prostoru, to se jmenuje Shining. V Praze jsem kromě toho nainstaloval sochu starého tlustého anděla v parku s názvem Nedělám si strachy. Do 2. srpna je moje samostatná výstava v Tišnově v Galerii Jaroslava Jambora. Výstavní plán mám téměř na dva roky dopředu. Nestěžuju si (smích).

Martin Skalický
(* 1976) vystudoval umělecké štukatérství na SOU uměleckých řemesel a posléze figurativní sochařství na FaVU VUT v Brně. Více na www.martin-skalicky.cz.


Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 07/20
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Lenka Požárová
Londýn prostě žeru
Lenka Požárová
Lenka Požárová, známá jako zapálená kuchařka, přišla do Londýna nasbírat zkušenosti pro otevření vlastního bistra. Po pár letech, kdy se tam se svou rebelskou povahou prodírala prací ve slovutných restauracích, z něj odcházela nasměrovaná ke zcela jiné profesi, a to novinařině. V knize kombinuje tipy na to nejzajímavější jídlo či pití, co tu objevila, se svéráznými zážitky ze života v protisměru i svůdnými recepty. To město budete milovat i nenávidět spolu s ní! Svižný text vyšperkovaný autorskými fotografiemi je spolu s výjimečným grafickým zpracováním na knižním trhu lahodným osvěžením. Knížka je pro všechny, kdo Londýn znají a touží se dozvědět víc. Taky pro ty, co se tam teprve chystají. Nebo pro ty, kteří chtějí dělat výpady maximálně do lednice.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2020 Radek Holík
Google+