Divadla

Zveřejněno dne 8. 10. 2019
RECENZE: Pro svobodu na žebrotu
"Porozumět si neznamená přizpůsobit se jedni druhým, ale pochopit navzájem svou identitu", pronesl jednou Václav Havel. Nejen tématem identity vkráčí Městské divadlo Brno do nové divadelní sezóny 2019/2020. Havlova adaptace Žebrácké opery z 18. století otevírá od září činoherní scénu pro nedočkavé diváky.

Bezpáteřnost, lži, manipulace, intriky a kritický cynismus se kromě čachrování s lidskými identitami prolínají i režijním pojetím Hany Burešové. Havel svoji adaptační hru sice napsal v roce 1972, ale Žebrácká opera má svůj původ už o celá dvě století dříve, kdy se stejnojmenný kus zrodil z pera anglického dramatika Johna Gaye.

Burešové se daří motivovat herce, takže přirozeným způsobem kladou velký důraz na přesnost pronášených textových replik, kterou umocňuje nápad zviditelnit pomocné divadelní osoby, jež jinak zůstávají vaším očím skryté. Biřici (v originále) převedeni do pozic kulisáků jsou na očích po celé představení a sledují děj na jevišti. Krychlovitá scéna Tomáše Rusína umožňuje svým minimalismem neodvádět pozornost od vyrovnaných a vyspělých hereckých výkonů.

Macheath, šéf jedné z mafiánských organizací v podání Petra Štěpána, si podmaňuje obecenstvo i herecké kolegy a kolegyně svým šarmem a řečnickými vlastnostmi. Jeho obsazení však nebylo podmíněno pouze jeho charismatem a podmanivou vizáží, ale zejména bravurními rétorickými schopnostmi. Bez zadrhávání a chyb sází jeden obtížný monolog za druhým, až nabýváte pocitu, že sedíte na skutečné opeře, nikoliv na činohře. Všechny postavy mluví čistě spisovným jazykem, takže máte dojem, že snědly naučné slovníky a encyklopedie. To maximálně podtrhuje absurditu situace, protože vlastně sledujeme mafiány a prostitutky, kteří se tváří, jako kdyby pozřeli všechnu moudrost světa. Odkaz na samotného Havla skvěle přináší malá, ale efektní postava opilce Jaroslava Záděry.

Přítomnost živého orchestru při činoherním kusu vás může znejistět, zda jste ve správný čas na správném místě. Hudebníci vtiskují Žebrácké opeře punc autentičnosti a aktuálnosti, kterou umocňují také kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové. Mrazivě krutá realita o stavu společnosti, kde se nikdo nezdá být tím, kým je, a kde vládne pokřivená morálka a faleš, s děsivou autentičností reflektuje i 21. století. Pravda a láska už zdaleka nevítězí nad lží a nenávistí. Když ale nečinně čekáme na spásu shůry a bláhově si nalháváme, že líp přeci být musí, pak žijeme naše absurdní žebrácká dramata i mimo divadelní prkna.

Žebrácká opera
Městské divadlo Brno
Psáno z představení 11. září 2019
www.mdb.cz

Foto: Městské divadlo Brno

Klára Tesařová
Článek otištěn v Kult 10/19
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Daniel Anýž
Jdu s hlavou vztyčenou. Příběh rodiny Milady Horákové
Zeď
Co formovalo Miladu Horákovou? A kde brala tolik síly, odvahy a energie, aby dokázala přežít nacistické věznění a nepodala se ani svým komunistickým vrahům? Čtenářům se poprvé předkládá ucelený příběh celé její rodiny – statečných lidí, kteří krutě zaplatili za to, že se odmítali smířit se zlem a nesvobodou. To platí o Miladě Horákové, jejím manželovi Bohuslavu Horákovi i jejich dceři Janě Kánské, která se kvůli dvěma totalitním režimům musela obejít bez rodičů. Skutečný domov našla až jako dospělá žena v USA.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2020 Radek Holík
Google+