Divadla

Zveřejněno dne 4. 10. 2018
RECENZE: Znamená máj vždycky ráj?
Padesát let nazpět. Dnešní mladá generace mnohdy ani neví, co se stalo u nás v srpnu 1968, natož aby měla povědomí, co se naopak dělo západně od železné opony, ve Francii při pařížském máji. V HaDivadle se s první inscenací sezóny, která v názvu skrývá číslici 68, vracejí syrově-avantgardním způsobem k dějinnému odkazu, který nesmí zapadnout prachem zapomnění.



Studentské bouře se v roce 1968 nevyhnuly mnoha evropským státům. S vlnami nevole, zejména z řad studenstva, se potýkala třeba i Francie. Zatímco se francouzští vysokoškoláci barikádují na univerzitách, vykukující jarně-letní kvítky rozvolňujícího se režimu v ČSR přijíždí v noci z 20. na 21 srpna udupat kozel zahradník v podobě vpádu vojsk Varšavské smlouvy.  

Inscenace '68 pod režijním vedením Jana Antonína Pitínského staví právě francouzské události do opozice s těmi, které se odehrály na našem území. Musée du Cinéma. Tam se střetávají ony podobné, ale přitom tak vzdálené obrazy kolektivních bolestí. Bojuje parta studentů z pohodlí nablýskaných a luxusních příbytků svých rodičů za něco většího? Ano, některé požadavky se zdají logické, vzdělání je zkostnatělé, učitelé jakbysmet. Jak ale přesvědčit už tak dost rozpolcenou společnost o své pravdě? Násilí a surovost. Srpen 1968, jen o něco východněji. Bratrské tanky. Mocná bezmocnost. Bezmocná mocnost mas. Naše sny a ideály mohly být dozajista podobné ideálům těch, jejichž srdce tepala pod Eiffelovkou.

Z režisérského a dramaturgického hlediska jasně vyplývá, že šokovat má hlavně první polovina hry, kdy se na scéně po většinu času objevují nejmladší členové souboru. Rozevlátá gesta, pózy, tiky, oblaka cigaretového dýmu - občas dotažené až do bodu ad absurdum. Hlavně monology Taťány Malíkové a Jiřího Svobody mají stejně apelativní dopad do hlediště jako použití umělé krve. Výzva nabývá na surovosti, hmatatelnosti i kontroverznosti. Kapky krve z nasáklých bandáží omotaných kolem hlav odletují na diváky. Druhá půlka, jež představuje starší herecké bardy, sice nemá takový tah na branku, ale zase je nutno ocenit nápadité využití kolejnic a přítomnosti či postupné absence rekvizit. Celkově je však závěr hry laděný zejména do přednesení kýženého kontrastu, i za cenu opadnutí až brilantně naddimenzovaného tempa z první poloviny.

Od '68 rozhodně neočekávejte jasně předpřipravené, chronologicky a konformně podané svědectví o době dávno minulé. I když se rozhodnete vydat na hru s minimálním nebo dokonce nulovým povědomím o kontextu, rychle se zorientujete. Později si případně s aktivní snahou a chutí potřebná fakta pro celistvý obraz a názor dohledáte. Ať už jste pamětníci, či ne, zamyslíte se úplně všichni. Nad tím, jestli bylo, je, nebo snad bude líp.

'68
HaDivadlo
Psáno z premiéry 12. září 2018
www.hadivadlo.cz


Klára Tesařová
Článek otištěn v Kult 10/18
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Jan Dražan, Marek Hilšer
Tango pod Hradem
Zeď
Marek Hilšer otevřeně vypráví o tom, proč se rozhodl vstoupit do politiky, zamýšlí se nad stavem české společnosti, mluví ale také velmi upřímně o sobě, o své rodině, o složitých vztazích s rodiči, o emigraci a o návratu po listopadu 1989 zpět do rodného Chomutova. Nabízí unikátní pohled do zákulisí prezidentských voleb z první ruky. Přibližuje první zkušenosti z parlamentu. Jeho život je ovšem vedle politiky také lékařský výzkum. Specializuje se na nádory mozku, učí studenty, jezdí na lékařské mise do Afriky. Když se nevěnuje politice nebo vědě, patří kromě ženy a dcery k jeho největším vášním lezení po skalách a tango, za kterým jezdí do vyhlášených klubů po Evropě. A aby toho nebylo málo, stal se ještě včelařem. O tom všem vypráví v knížce.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2019 Radek Holík
Google+