Divadla

Zveřejněno dne 14. 5. 2017
PŘEDSTAVUJEME: Divadlo Polárka
 Polárka si za osmnáct let, které uběhly od jejího vzniku, již vydobyla své místo mezi brněnskými divadelními scénami. Přesto se může zdát být poněkud ve stínu „velkých“ divadel. O tom, čím je Polárka jedinečná a jaké zážitky svým návštěvníkům nabízí, jsme si povídali s jejím novým uměleckým šéfem Janem Cimrem.



Polárka je do obecného povědomí zapsána jako divadlo pro děti. Zaměřujete se na určitou věkovou skupinu (např. mladší školní věk) více než na ostatní? Jsou jednotlivá představení nějak jasně rozlišena podle věku diváků?
Většinou říkáme, že Polárka je divadlo pro děti a mládež: chodí k nám tříleté děti i mladí dospělí, studenti středních a vysokých škol. Polárka by tak měla být jakýmsi průvodcem „divadelním dospíváním“ od prvních diváckých zážitků až k představením srovnatelným s „dospělou“ divadelní scénou. Repertoár je tak logicky poměrně široký, snažíme se rovnoměrně pokrýt všechny věkové skupiny. S jasným rozlišením je to trochu složitější, jelikož dobré představení pro děti by myslím nemělo nudit ani dospělého, takže je zde vždy určitá prostupnost. Určujeme spodní věkovou hranici a zbytek už necháváme na divácích, aby si sami našli představení, které jim bude vyhovovat.

Máte v repertoáru také představení čistě pro dospělé?

Nedávno měla v Polárce premiéru Naše třída Tadeusze Słobodzianka, která je právě takovým představením. Text reflektuje dějiny dvacátého století v životech deseti spolužáků z malotřídky na východě Polska. Hrajeme ji pro střední školy a dospělé. Stejně tak byl na repertoáru Fuchsův Spalovač mrtvol a další. Chápu to jako přirozené vyústění dramaturgie Polárky, která by měla vychovat vzdělaného a náročného diváka, nenechat mezeru mezi pohádkami, které zažije jako dítě, a momentem, kdy už chodí do divadla sám jako dospělý.

Jak často hry obměňujete?

V průměru má Polárkové představení životnost dva až tři roky. To souvisí jednak s celkovým počtem diváků, ale také s přirozenou potřebou tvořit, znovu a živě, hledat nové možnosti a neustrnout u neustálého „oprašování“ jedné inscenace.

S letošní sezónou přišla v Polárce podstatná změna vedení, při níž jste se stal uměleckým šéfem. Co všechno tyto změny divadlu přinesly?

V první řadě určitý posun v dramaturgickém směřování, chceme se zaměřovat na výrazné autorské divadlo. V první sezoně se objevily režijní osobnosti jako Jiří Jelínek, Jan Kačena, Anna Duchaňová a další. Také jsme otevřeli Malou scénu, komorní prostor, kam směřujeme většinu premiér pro nejmenší děti. Otevřeli jsme ve foyer divadelní kavárnu se zdravým občerstvením, alespoň částečně zrekonstruovali prostory divadla. Obměnil se také herecký soubor, máme i celou řadu hostů. Vznikl tým lektorů, který připravuje workshopy, otevřeli jsme divadelní studia Polaro-iD a Polárníček. Bylo toho poměrně hodně, za všechno třeba ještě jeden experiment, představení Jak dělá ryba? pro děti od narození do tří let věku...

Lze již po necelém roce říct, nakolik se změny osvědčily?

Přísně vzato nelze, na skutečné hodnocení bych počkal minimálně do konce sezony. Nicméně sám za sebe můžu říct, že mi několik nově vzniklých inscenací udělalo nesmírnou radost, herecký soubor se ukazuje být velmi kvalitní – a bez toho dobré divadlo dělat nelze. V Polárce teď probíhá spousta nových aktivit a je tu krásně živo. Výrazně přibylo diváků, takže i odezva zvenčí je dobrá. A o Polárce je slyšet i u odborné veřejnosti, z festivalu Dítě v Dlouhé jsme si dokonce odvezli cenu poroty. Zatím mám tedy pocit výborný, doufám, že to budu moct říct i za delší čas.

Spolupracujete také se školami, pro které kromě divadelních představení pořádáte i workshopy. Jak konkrétně takový workshop vypadá? Co je jeho cílem?

Workshopy, které pořádáme ke konkrétním inscenacím, by měly různými formami prohlubovat divácký zážitek, učit s ním pracovat, reflektovat a hodnotit. Vedou je naši lektoři, absolventi ateliéru Divadlo a výchova na JAMU. Podle typu inscenace i věkové skupiny jsou workshopy vyloženě hravé, pracující třeba s výrazným hudebním prvkem představení, u náročnějších představení se pracuje s reflexí tématu, emočním vcítěním a dalšími prvky divácké recepce. Workshopy ale vždy probíhají formou hry či paradivadelních aktivit.

Teď mi dovolte jednu filozoficko-psychologickou otázku: K čemu by vlastně mělo divadlo dítě, mladého člověka vést? K čemu je taková „divadelní výchova“ dobrá pro jeho vývoj?

Divadlo obecně pracuje s emoční a sociální inteligencí, empatií diváka, který se vciťuje do postav a situací. Také dovede a má nést podstatná témata, dětský divák se tak skrze divadelní zážitek učí přístupnou formou orientovat ve světě, rozlišovat hodnoty. Divadlo může otevírat témata, o kterých je s dětmi a mladými lidmi náročné mluvit, přitom ale tvoří podstatnou část našich životů. Samotný umělecký zážitek k tomu může být jakýmsi klíčem, který nám k tomu dává oboustranně srozumitelný jazyk.

Jaká je Vaše vize do budoucna? Kde byste si přál, aby Polárka byla řekněme za pět let?

V ideálním světě bych si přál, aby Polárka pomohla smazat věčně přetrvávající dojem jakési „druhořadosti“ dětských divadel. Aby ukázala, že je možné a nutné divadlo pro děti a mladé hodnotit stejnými měřítky, stejnými slovy. To samozřejmě znamená obrovský nárok na kvalitu představení, herců, režisérů, výtvarníků – jelikož to je nakonec největší odpovědnost dětského divadla: tvořit natolik dobře, aby divák vychovaný Polárkou očekával a vyžadoval na „dospělé“ scéně jen to nejlepší.

Jan Cimr (* 1990), režisér, umělecký šéf Divadla Polárka. Vystudoval činoherní režii na brněnské JAMU, během studia pracoval v Theater Brett ve Vídni a od roku 2013 v Polárce postupně jako režisér a technik, od roku 2016 umělecký šéf.


Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 05/17
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Lucia Aniello
Holky na tahu - DVD
Falcon
Nejlepší pařby jsou ty, na které se vám nechce... V odvážné, mládeži nepřístupné komedii Holky na tahu uspořádá pětice nejlepších kamarádek z vysoké školy (v podání Scarlett Johansson, Kate McKinnon, Jillian Bell, Ilany Glazer a Zöe Kravitz) víkendové setkání po deseti letech v podobě divoké dámské jízdy v Miami. Jejich nespoutané řádění ale nabere překvapivě zlověstný směr poté, co se jim nešťastnou náhodou podaří zabít striptéra. Zatímco se v nastalém zmatku pokoušejí přijít na to, co si počnou, zažívají další a další bizarní příhody, které je v průběhu celé noci sblíží více než kdy předtím a pomohou jim zvládnout situace, ve kterých na podpoře přátel a kamarádů záleží nejvíce.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2017 Radek Holík
Google+