kritika, loutky pro dospělé, filosofie, Březina, Ferdinand

Edgara napsal spisovatel Ladislav Klíma těsně před svou smrtí. Zůstal v něm věrný množství témat a postupů prostupujících většinu jeho díla. Přibližovat děj nemá smysl, stačí zmínit, že i zde se vyprávění pohybuje na pomezí snu a reality. Divadlo Plyšového Medvídka zvolilo formu loutkového divadla, a co se práce s původním textem týče, snažilo se být předloze co nejvěrnější.

Ačkoli hlavně na začátku představení je znát, že tvůrci v jednom z několika tvůrčích plánů tematizují atributy vlastní loutkovému divadlu jako takovému. Mimo jiné jeho převažujícímu míření na dětského diváka. Edgar je však především netradičně pojatým loutkovým divadlem, ve svém celku bytostně nepohádkovým. Žánrově by se dalo hovořit o grotesce, v jejím prapůvodním hororovém smyslu.

Samotné loutky vycházejí z postmoderní práce s (ná)znakem. Nabízí se srovnání s animovanými filmy Tima Burtona, v českém kontextu mě napadá nedávné Jedné noci v jednom městě Jana Baleje. Přes netradiční pojetí potěší, že jsou zapamatovatelně stylizované. Klade se zde důraz na příznakovou funkci, spjatou s filozofickým rozměrem Klímova textu. Škoda, že loutky jen minimálně kooperují se stejně zajímavou mizanscénou. Navrch má po celou dobu deklamování nosné předlohy. V této souvislosti musím zmínit vydařenou scénickou hudbu, která dává ráz nejvydařenějším pasážím. Možná mohla získat více prostoru.

Představení trochu sráží jeho neukočírovaná délka. Dá se říci, že se toho postupem času na scéně zase tolik neděje a kratší stopáž by jistě prospěla větší sevřenosti. Přesto lze návštěvu inscenace (jakmile k ní bude opět příležitost) doporučit. Nejen proto, že loutkové divadlo u nás v současné době spíše skomírá. Především jde totiž o netradiční a celkově kvalitní divadelní zážitek.


Edgar
Kabinet múz
Psáno z představení 11. června 2012