Lidé

Zveřejněno dne 27. 11. 2021
KULT: Dubčekova (ne)šťastná hvězda
V roce 1968 stál v čele proreformních procesů v socialistickém Československu, zmařených v témže roce příchodem „bratrských vojsk“. Jeho další politickou kariéru po listopadu 1989 předčasně ukončila autonehoda. Jaké byly Dubčekovy vzestupy a pády?

Alexander Dubček se narodil 27. listopadu 1921 v Uhrovci nedaleko Trenčína, v budově místní školy. Ve stejném domě, kde o 106 let dříve přišel na svět i Ľudovít Štúr, nejvýznamnější představitel slovenského národního života 19. století.

Malý Alexander vyrůstal ve výrazně socialisticky smýšlející rodině. V roce 1925 se na třináct let dokonce přestěhovali do Sovětského svazu. Když bylo Alexanderovi sedmnáct let, vrátili se na Slovensko, kde se později vyučil strojím zámečníkem a vstoupil do Komunistické strany Slovenska. Strana tehdy ztělesňovala ideály, kterým věřil a v nichž byl vychováván.

Do profesionální politiky vstoupil v roce 1949 jako tajemník, posléze vedoucí tajemník Okresního výboru KSS v Trenčíně. A jeho kariéra úspěšně pokračovala.

Nejenže to ve svých jednatřiceti letech „dotáhl“ na vedoucího tajemníka Krajského výboru KSS v Banské Bystrici, ale byl také vyslán do Moskvy ke studiu Vysoké školy politické. Mezi jeho spolužáky zde patřil mimo jiné i budoucí poslední tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov.

V roce 1963, už jako první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska a člen komise Ústředního výboru Komunistické strany Československa pro přešetření a dokončení stranických rehabilitací, jako mnozí jiní vnímal zločinné zneužívání ideálů socialismu. Myšlenka komunismu pro něj ovšem svou přitažlivost dosud neztratila, proto vyvíjel upřímnou snahu obnovit její původní hodnoty.

Když byl v lednu 1968, dejme tomu i shodou okolností, zvolen do čela KSČ jako její první tajemník, bylo to vnímáno jako cesta, jak naplno uskutečnit započaté demokratizační reformy, po kterých volala většina občanů. A to přesto, že mezi radikální reformátory sám nepatřil.

Jenže Sovětský svaz v čele s neostalinistickým Leonidem Brežněvem měl na tyto snahy opačný názor a okupací Československa „spojeneckými vojsky“ v srpnu 1968 se přes masivní protesty veřejnosti postupně zmocnili kontroly nad celým státem.

Po návratu z Moskvy, kam byl společně s dalšími vedoucími představiteli Komunistické strany Československa doslova unesen, aby pod nátlakem invazi legalizovali, se Dubček ocitl na druhé straně sféry vlivu. Karel Kryl situaci posléze okomentoval slovy: „Z Moskvy se nevrátily činy, vrátila se jména.“ Začala normalizace.

Jako čelný představitel reformních snah tzv. pražského jara 1968 byl Dubček postupně zbaven všech funkcí, vyloučen z KSČ a označen za nepřítele lidu. Po krátkém působení na pozici velvyslance v Turecku byl až do důchodu zaměstnán u Západoslovenských státních lesů v Bratislavě a zůstával pod přísným dohledem Státní bezpečnosti.

Jeho vystoupení před nadšeným a zaplněným Václavským náměstím po boku Václava Havla, jež se odehrálo 22. listopadu 1989, bylo symbolickým dárkem k jeho 68. narozeninám. Dvacet let poté, co byl z politiky „odejit“, měl nyní možnost se triumfálně vrátit.

Dokonce byl krátce vnímán i jako možný kandidát na prezidenta po odstoupivším Gustávu Husákovi. Proti Dubčekovi se však paradoxně postavilo především „jeho vlastní“ hnutí Verejnosť proti násiliu, slovenská verze Občanského fóra, které nejspíš vadila jeho komunistická minulost.

Pro některé kultovní představitel někdejších reformních snah, pro jiné spíš už jen symbol pražského jara byl nakonec zvolen „pouze“ do funkce předsedy Federálního shromáždění.

I tento post vykonával jen krátce. Dne 1. září 1992 měl jeho vůz na dálnici, ve vysoké rychlosti a za hustého deště, za dosud nevyjasněných okolností nehodu s tragickými následky. Jednasedmdesátiletý politik při ní utrpěl těžká zranění, kterým po dvou měsících, 7. listopadu 1992, podlehl.

Zdá se být symbolické, že právě v letošním roce, kdy si připomínáme sto let od Dubčekova narození, se komunistická strana, kterou se svého času snažil reformovat, nedostala poprvé od svého vzniku (rovněž v roce 1921) svobodnou volbou lidu do českého parlamentu. Třicet let po listopadu 1989. Otázkou je, co ukáže budoucnost.


Robert Žďárský
Článek otištěn v Kult 11/21
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Jason Reitman
Krotitelé duchů: Odkaz
Falcon
Ve filmu Krotitelé duchů: Odkaz se přestěhuje svobodná matka se svými dvěma dětmi na maloměsto, kde společně objeví svoje spojení s původními krotiteli duchů a tajemný odkaz, který po sobě zanechal jejich dědeček.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2022 Radek Holík
Google+