K užití vágního přízviska „nezapomenutelný“ se lidé uchylují nejen v běžném hovoru, ale často o něj opírají také psaný popis nějakého jevu/artefaktu/události. Třeba povrchní hodnocení uměleckých děl napříč odvětvími jsou jím doslova prodchnutá. A když se pak stane, že se toto slůvko jeví jako ideální, nemá zdaleka takový účinek. Co naplat – první půlhodina filmu Střípky ženy prostě nezapomenutelná je.
Střípky ženy, s úspěchem soutěžící na posledním MFF v Benátkách a počátkem letošního roku uvedené na Netflixu, natočil výrazný maďarský režisér Kornél Mundruczó (Měsíc Jupitera, Bílý Bůh) podle scénáře své družky Katy Wéberové. Ta vycházela z jejich společných zkušeností, a jedná se proto o velmi osobní dílo.
Na jeden záběr natočená sekvence z počátku filmu se točí kolem nekompromisního zachycení domácího porodu s tragickým vyústěním. Čtenáři, kterým se tají dech už při tomto stručném vylíčení, ji v audiovizuální formě „vydýchají“ jen s velkým sebezapřením. Tím spíš, jestli nemají zkušenosti s kontaktním způsobem snímání děje včetně velkých detailů, jenž se (nejen) v evropské artové kinematografii prosazuje už řadu let. Málokdy ovšem dostává publikum do centra tak pohnutého dění.
Odstartovat snímek podobnou „atrakcí“ s sebou obvykle nese riziko, že jeho pokračování už podobné intenzity nedosáhne. A platí to bohužel i pro Střípky ženy. Ne že by ve zbylých třech čtvrtinách neměly čím zaujmout, obecně ale vyprávějí příběh, který má na rozdíl od svého úvodu do dosud neviděného daleko. Linie, v níž se film sklápí do soudního dramatu, je navíc zbytečně žánrová a vzdaluje Střípky ženy intimnímu prožitku.
Hodnocení:
IMDb 71 %
ČSFD 72 %
Kult 70 %
Střípky ženy
Kornél Mundruczó
Premiéra na VOD 9. ledna 2021