Lidé

Petr Horký, Miroslav Náplava, Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka, Albánie, cestopisy, Jiří Grygar, Camera Incognita, Neznámá země, Zlín, Cuba Libre

Zveřejněno dne 20. 12. 2020
ROZHOVOR: Petr Horký
Brněnský rodák Petr Horký už nepůsobí v Brně a dávno není jen cestovatelem. Tento režisér, producent a moderátor se věnuje i celospolečenským tématům, nebo dokonce sportu. Velmi ceněný je jeho balkánský cyklus s Adamem Ondrou – taky Brňákem. Na sklonku roku, který poznamenalo i celosvětové omezení cestování, proto nemohla být první otázka jiná.



Jak se vám daří?
Dobře. Za sebe si při tom všem nemůžu stěžovat. Už roky jsem si chtěl zase užít Českou republiku, což se mi teď podařilo. Miluju jaro, léto, podzim i zimu a teď to mám krásně souvisle.

Před naším povídáním jste zmiňoval, že budete točit rozhovor s Jiřím Grygarem. Můžete nám prozradit o čem?
Jasně. V rámci změn jsem si založil youtubový kanál „pro dospělé“, který nabízí to, čeho je dneska málo: informace od odborníků, zkušenosti od těch, co jsou přímo „u toho“. S Jiřím Grygarem jsme se bavili o vědeckém přístupu k informacím. V poslední době mi přijde, že i soudní lidé jsou schopni občas uvěřit úplným bludům. Říkal jsem si, že je hrozné, pokud se začíná vytrácet kritické myšlení, nebo vůbec užití rozumu v běžné každodennosti. Taky mám pocit, že z veřejného prostoru zmizelo slovo „nevím“. Všichni nabývají dojmu, že musí všechno vědět, nebo mít aspoň na všechno názor, a tím se právě zvyšuje i míra naší společné blbosti ve veřejném prostoru.

Krásně jste mi nahrál: Jsou podle vás, světoběžníka, celosvětová opatření proti šíření nového viru adekvátní? Nebo už to přeháníme?
Tohle je právě jedna z věcí, které nevím. Tedy, rozumově to nevím! A myslím si, že to v tuto chvíli neví zodpovědně opravdu nikdo. Nebo skoro nikdo. Ale pocitově-emočně mám obavy, že pokud se situace nezklidní, pokud se právě nezačne hlásit ke slovu zdravý rozum, pak státy i soukromé společnosti vykrvácí.
V té souvislosti mě napadá, že jistý pan Thomas v roce 1923 formuloval tzv. Thomasův teorém, který říká, že i nereálné věci mají reálné důsledky, pokud jim uvěříme. Takže nad tím vším, co se dnes děje v souvislosti s covidem, je zapotřebí uvažovat i tak, že bez ohledu na to, zda to je či není reálná hrozba, tak to vyvolalo obrovské množství důsledků, s kterými je nutné pracovat. Kdo chcete, najděte si pojem infodemie.  

Vaše „srdcařská“ kolegyně Lucie Výborná teď vydala knihu mimo jiné i ze svých horolezeckých cest a v ní přiznává svůj vnitřní boj. Hory se stávají čím dál víc osobní záležitostí, ale přitom musí dodržovat termíny, například on-line reportáží z cesty. 
Donedávna jsem měl podobný problém. Pocit, že pořád musím mít u sebe fotoaparát nebo kameru, abych něco zaznamenal-zdokumentoval. Postupně jsem se toho zbavil. Sice s sebou vozím techniku, ale už nemusí být pořád v pohotovosti. Lucii naprosto chápu, protože pokud dnes někam jedu točit a pracovat, tak s tím vědomím, že přestože se mi tam opravdu líbí, tak si to neužiji a zároveň plánuji, že bych se tam rád vypravil ještě jednou, třeba s kamarády.
I když, já vlastně s cestopisnými dokumenty pomalu končím. Teď ještě dodělávám film o kolapsu civilizací, ale chystám se třeba na natáčení pohádky, kterou napsal Honza Budař. Rozhodně to ale neznamená, že bych přestal cestovat, protože to mě pořád ohromně baví. Akorát těžiště mé práce se posouvá jinam.

Jestli to dobře počítám, tak Albánie – kráska se špatnou pověstí, kterou jste psali s Miroslavem Náplavou, je váš poslední cestopis…
Pozor – Albánie není cestopis! To je kniha o přátelství, která vznikla na ploše našich cest do Albánie. Ostatně, troufám si říct, že cestopis, tedy popis cesty z bodu A do bodu B, tak jak ho psali třeba Zikmund s Hanzelkou, je dnes už v podstatě mrtvá záležitost. Cestopisectví se hodně personifikovalo. Například pokud by Láďa Zibura napsal knížku o tom, jak si jde koupit přes ulici kafe, nikoho by nezajímalo, jak ta ulice vypadá nebo kdo tam bydlí, ale tisíce lidí by si rády přečetly, jak bude vnímat její realitu a jak to bude glosovat.

Tak dobře, kniha o vašich cestách. Mohou se čtenáři v blízké budoucnosti těšit na další dílo?
Aktuálně chystám k vydání knížku povídek a v hlavě si skládám knihu o svých polárních cestách. Všiml jsem si totiž, jak mě polární cesty změnily jako člověka a jak se mi to hodí v běžném denním životě. Těším se, že sepíšu příběhy ze svých polárních cest po celém světě a zároveň o tom, co jsem se tam naučil a dozvěděl o naší každodennosti. A pak se můžeme pobavit, jestli je to cestopis, který popisuje cesty, nebo kniha, která přemýšlí o životě a nad tím, jací lidé jsou. 

Petr Horký (*1973, Brno) je cestovatel, režisér, producent a moderátor. Vystudoval na MU speciální pedagogiku a režii na FAMU. Začínal jako redaktor v soukromém brněnském rádiu. V roce 1997 založili společně s Miroslavem Náplavou zlínský cestovatelský festival Neznámá země, jako oslavu 50. výročí cesty Hanzelky a Zikmunda. V roce 2003 založil vlastní filmovou a produkční společnost Piranha film. Najdete ho na FB anebo YouTube, kde má vlastní kanál. 

Robert Žďárský
Článek otištěn v Kult 01/21
 Přidejte k článku první komentář >> 
Petr Horký, Miroslav Náplava, Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka, Albánie, cestopisy, Jiří Grygar, Camera Incognita, Neznámá země, Zlín, Cuba Libre
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Ian McEwan
Stroje jako já
Odeon
Velká Británie prohrála válku o Falklandy a Alan Turing se věnuje vývoji umělé inteligence… To je alternativní historie 80. let minulého století z pera jednoho z nejvýznamnějších anglických prozaiků. Důležitým tématem knihy je však také láska – respektive otázka, jak se vyrovnáme se skutečností, že umělá inteligence patrně nebude umět lhát. Nebude totiž chápat ani naše milosrdné lži, na kterých mezilidské soužití stojí a padá a které my lidé tak dobře ovládáme.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2021 Radek Holík
Google+