Lidé

Zveřejněno dne 6. 12. 2020
ROZHOVOR: Lucie Bílá – Pro své lidi bych prodala i židli, na které sedím
Také naše dlouhodobě nejpopulárnější zpěvačka se musela podřídit nečekané situaci, která letos zasáhla obzvlášť silně i oblast kultury. Lucie Bílá ovšem nelenila a zaměřila se na celou řadu různých projektů. Popovídali jsme si s ní nejen o nich, ale také o nadějných vyhlídkách do nového roku.



V září jste otevřela Divadlo Lucie Bílé. V čem se bude lišit od dosavadní Ta Fantastiky?
Naše divadlo se deset let věnovalo zahraničním divákům a vizuálním představením. Turisté se hned tak nevrátí, a tak jsem využila pauzy a divadlo i s novým názvem připravila pro českého diváka. Chystáme muzikály, koncerty, činohry, ale i otevření kavárny, které nám umožňuje nádherný prostor foyer. Díky tomu, že mám zkušenost s restauraci a také skvělý tým lidí, se mohu pustit do čehokoli, co toto úžasné divadlo nabízí. Až se vrátí turisté, ráda bych vrátila i černé divadlo, které jsme hráli třicet let a do našeho repertoáru patří.
 
Co k této změně konkrétně vedlo a jak dlouho ve vás toto rozhodnutí zrálo?
Už nějaký čas se mi po útulné scéně našeho divadla stýskalo. Přemýšlela jsem, co v něm udělat, ale že se do toho pustím takhle po hlavě, to jsem netušila. Částečně jsem se díky této těžké době vzdala bezpečí velkého divadla Karlín a šla zachraňovat své malé divadlo před zrušením. Po 25 letech vyjetých koleji vše skončilo a bylo třeba jít jinudy. Neměla jsem moc čas na rozmyšlenou, ale vlastně jsem ten čas ani nepotřebovala. Některé věci jsou jasné hned, a i když někteří lidé v mém okolí kroutí hlavou, já vím, co dělám a nepochybuji ani o velké finanční investici, ani o plánech, které v divadle mám. Vím, že nastal čas nesedět v koutě s rukama v klíně, že je naopak čas pracovat ještě víc než kdykoli jindy a chystat vše pro umělce a hlavně pro naše diváky, kteří se budou chtít bavit.
 
Došlo i na rekonstrukci některých částí prostoru. Co diváky udeří do očí jako první?
Myslím, že už v Karlově ulici lidé uvidí, že jsou věci jinak. Uvítá je název Divadlo Lucie Bílé a hned vedle vchodu krásný nový Fanshop, který částečně funguje jako pokladna divadla, ale i jako obchod s mými šperky, CD, DVD i LBkávou... Ráda bych hostům později nabídla i programy a pozornosti z představení nebo něco zajímavého od velkých osobností, se kterými se budu o divadlo s úctou dělit. Chystáme projekty s úžasnou Simonou Stašovou, Dagmar Havlovou a v těchto dnech u nás zkouší novou hru pan Petr Nárožný.

Za jak silnou značku považujete už samo jméno „Lucie Bílá“?
Na to vám musejí odpovědět mé projekty a spojení s osobnostmi, které jdou stejným směrem jako já. Jedním ze zásadních spojenců je pro mě Simona Stašová. Tak jak já poznám talentovaného muzikanta, zpěváka či kapelu, má Simona přehled o hercích, hrách, režisérech... Je pro mě velmi důležitá, protože mi pomáhá hledat to nej z činoher a já se tak můžu věnovat hudbě. Mým cílem je představovat lidem jen to nejlepší z nejlepších.

Máme čekat především uvolněná představení, nebo dojde i na vážněji pojaté inscenace?
Teď není čas na tragédie a nostalgii, té teď prožíváme víc než dost. Hledám komedie a veselé věci, které lidé potřebují jako sůl.

Příští rok na jaře by měl mít premiéru nový muzikál Láska je láska. Můžete o něm prozradit trochu víc, například jeho obsazení?
Obsazení se trochu změní, od posledního představení uteklo více než deset let. Vybrala jsem si k sobě své přátele a divadelní kolegy a hlavně lidi, které mám rada. Markétu Procházkovou, Vendulku Příhodovou, Martina Písaříka nebo Kateřinu Fialovou, kterou považuji za jeden z největších talentů. Její všestrannost je neuvěřitelná. Znám ji odmalička, kdy jsem ji finančně pomáhala na světových závodech ve stepu, a ani ve snu by mě v té době nenapadlo, že se jednou stane i mou milovanou kolegyní.
 
Nebojíte se, že i po uvolnění různých vládních restrikcí budou mít lidé obavy chodit za kulturou do uzavřených prostor?
Myslím, že malá divadla budou mít výhodu oproti těm větším. A navíc jsem přesvědčena, že se lidé budou chtít bavit. Teď vypadá svět jako němý film bez hudby, to dlouho nikoho bavit nebude. Hudba, divadlo, film jsou ventilem, který potřebuje každý. Až se svět uzdraví, až se vše uklidní a lidé se naučí žít s faktem, že kromě jiných nebezpečných nemoci musíme počítat i s covidem, až se lidé naučí být na sebe opatrní, tak se budou chtít i smát a budou se chtít vídat. Mně lidi chybí moc, a i když mám teď víc zapojenou svou pragmatickou polovinu než tu druhou, tak se nemůžu dočkat, až to zase na jevišti rozbalím!

Jak často sama chodíte jako fanoušek do divadla?
Tak ráda bych se chodila bavit, ale není na to čas. Buď jsem sama na jevišti, nebo něco chystám... O volných dnech si mohu nechat zdát. Ale zároveň jsem i pořadatelkou, takže se vídám s úžasnými osobnostmi ještě častěji než dřív. S Ivou Janžurovou, Eliškou Balcarovou, Miroslavem Donutilem, s úžasnou Jiřinou Bohdalovou... To jsou naše poklady, a mít možnost je představit svým divákům, za to jsem moc vděčná.
 
Nedávno jste pod názvem Posílám to dál vydala i další vlastní knihu. Co přesně jejím prostřednictvím posíláte dál? Jak dlouho jste na ní pracovala?
Malíř Vladimír Komárek vždy říkal, že co se napíše, nemusí se pamatovat. Knihu jsem měla původně vydat až příští rok, ale hledala jsem jakoukoli možnost, jak být ve spojení s lidmi, a když mi to neumožní jeviště, kniha se mi zdála ideální. V hlavě jsem ji měla už dlouho, ale když jsem se do ní pustila, za půl roku byla venku. Je to trochu „terapie knihou“, mám ji částečně jako album na památku, ale taky jsem si tam popsala věci tak, aby je nemohl překroutit nějaký levný plátek. Je to kus mého života. Razí myšlenku, že dobro jako takové se nikdy neztratí, že když uděláte něco dobrého, tak se vám to jednou vrátí...
 
Stihla jste během letošního roku také další věci, na které třeba dosud nebyl čas?
Dokončila jsem rekonstrukci své restaurace Formanka, opravila divadlo, otevřela internetový i kamenný Fanshop, rozjela obchod s kávou LBcoffee, napsala knihu, ušila čtyři tisíce roušek, koupila pět invalidních vozíků, přijala do svého týmu tři nové lidi... Už aby byl nový rok, dám si dva dny dovolenou. (smích) Existuje taková naivní představa, že když nemůžu zpívat, tak mám volno. Nikdo z nás není tak bohatý, aby mohl v této chvíli přestat pracovat, a já nejsem výjimka. Nemohu sice zpívat, ale mám hlavu a ruce! Nebojím se o sebe, bojím se o lidi, za které jsem zodpovědná. Prodala bych i židli, na které sedím, jen abych je v této době uživila.
 
Věříte, že rok 2021 bude alespoň trochu klidnější? 
Myslím že bychom si krásný, klidný, šťastný a zdravý rok všichni zasloužili. A věřím, že ten nový takový bude.

Lucie Bílá (* 1966) je kladenskou rodačkou, zpěvačkou, herečkou, organizátorkou kulturních akcí, mnohonásobnou českou slavicí a držitelkou řady prestižních cen včetně Thálie. V showbyznysu už se pohybuje více než 35 let.
Foto: Josef Adlt

Ivo Michalík
Článek otištěn v Kult 12/20
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Alena Šubrtová
Doktor chudých
Argo
knize Doktor chudých najdeme příběhy dvou lékařů-průkopníků, kteří působili v českých zemích v 18. a 19. století, ale dnes už je kromě úzce vyhraněných odborníků málokdo zná. Johann Baptist Michael Sagar byl původem chudý pasáček z Kraňska (dnešního Slovinska), jenž se tvrdošíjnou pílí vypracoval až na „krajského fyzika“, působil zejména v Jihlavě a proslul svými poznatky v oboru epidemiologie. Jan Melič se v Praze věnoval porodnictví a prosazoval reformy v oblasti zdravotní péče pro chudé.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2021 Radek Holík
Google+