Filmy

Zveřejněno dne 19. 6. 2020
RECENZE: Křivdy na severu
Severská osudovost, panenská příroda, množina sympaticky zamlklých postav, Stellan Skarsgård jako představitel jedné z nich. Snímek s poutavým názvem Jít krást koně má všechny předpoklady pro to, aby si našel nadšené publikum. Podařilo se však zkušenému režisérovi Hansi Petteru Molandovi namíchat filmový koktejl nabízející kromě osvědčených ingrediencí i chuť dosud nepoznanou?



Aby lákavých vějiček nebylo málo, Molandův scénář vychází z veleúspěšného stejnojmenného bestselleru Pera Pettersona, který v roce 2007 vyšel mimo dalších zhruba padesáti zemí díky Knižnímu klubu i v Česku. Norové snímek nominovali na Oscara a na loňském Berlinale získal Stříbrného medvěda za mimořádný umělecký výkon. Je vůbec reálné, aby za všech těchto předpokladů vznikl jiný než "automaticky skvělý" film? Bohužel je.

Vezměme hesla z perexu hezky popořadě. Osudovostí, řešením starých křivd a hojením někdejších ran je prodchnuta celá řada (nejen těch filmových) dramat skandinávské provenience, svým způsobem se dá hovořit o kulturním trademarku. Doby bytostných intelektuálů typu Ingmara Bergmana už sice svým způsobem pominuly, jeho následovníci jej ovšem dokážou napodobovat natolik vstřícně, že si na svou stranu naklánějí i diváky, kteří by klasiky typu Lesních jahod nebo Sedmé pečeti skousávali jen stěží. V Jít krást koně je však všech těch pseudofilozofických tezí prostě příliš. Vzpomínání stárnoucího vdovce na jeho jinošská léta, konkrétně na komplikované vztahy s otcem, matkou, sousedy, kamarády nebo ženou, jež v něm probudila sexuální puzení, zcela postrádá nadhled a autorský odstup.

Přírodních scenérií si především milovníci severských lesů užijí dostatek, ale jen na nich se podobně traktovaný příběh postavit nedá. Vytýkat Stellanu Skarsgårdovi a jeho hereckým kolegům nedostatek snahy a zaujetí by bylo příliš kruté. Ani oni však s ploše načrtnutými charaktery moc nesvedou, žádný z nich nedostává dostatek prostoru na to, aby zaujal i nad rámec zastřešujícího mikrokosmu vztahů napříč generacemi. 

Styl vyprávění, rozkročeného mezi několika časovými rovinami, nemusí vyhovovat divákům neznalým předlohy. Neustálé skoky napříč časoprostorem mají tradičně vést k postupnému odkrývání klíčových informací, nemálo ze sekvencí by však tentokrát vyznělo lépe, kdybychom nemuseli prakticky neustále domýšlet, co přesně ta která scéna znamená pro ty předešlé. V jednoduchosti by mohla vězet tolik chybějící síla.

Jít krást koně není špatný film. Jestli se v záplavě ukřičených letních komedií neztratí, bude to dobře. Té části publika, která viděla alespoň pár severských filmů z posledních dejme tomu desíti let, toho ovšem nabízí příliš málo.

Jít krást koně
Hans Petter Moland
Premiéra 9. července 2020
www.filmeurope.cz

Hodnocení:
IMDb 66 %
ČSFD 70 %
Kult 55 %

Ivo Michalík
Článek otištěn v Kult 07/20
 Přidejte k článku první komentář >> 


Copyright © 2005–2020 Radek Holík
Google+