Knihy

Zveřejněno dne 21. 7. 2019
RECENZE: Ničivá síla nevyřčených slov
Její knihy dosahují výjimečně dobrých prodejů, stihla už obdržet několik literárních cen. Pravidelně se s ní můžete setkat na besedách. Řeč není o nikom jiném než o patrně nejoblíbenější české autorce současnosti Aleně Mornštajnové.

Rodačka z Valašského Meziříčí dosud vydala tři romány a jednu dětskou knihu. Po prvotině Slepá mapa následoval Hotýlek a veleúspěšná Hana, která se dosud objevuje na předních příčkách všech možných žebříčků. Od jejího vydání už však uplynuly dva roky a čtenáři žádají novou knihu. Jejich přání bylo letos vyslyšeno a v dubnu vyšel Aleně Mornštajnové čtvrtý román s názvem Tiché roky. Jak se bude čtenářům líbit? Očekávání jsou vysoká. A nutno uznat, že pravděpodobně nebudou zklamána.

Tiché roky jsou, jak jsme u autorky zvyklí, příběhem o obyčejných lidech v neobyčejných situacích. V tomto případě mladá žena Bohdana objevuje důvod, proč ji její babička na smrtelné posteli oslovila jiným ženským jménem. Despotický otec, se kterým ji pojí velmi komplikovaný vztah, ani laskavá, ale neprůbojná macecha jí odpovědi dát nemohou. Než je nalezne (a nalezne je skutečně?), musí v celých souvislostech poznat nejen sama sebe, ale především svého otce, jehož život poznamenaly nevyřčené skutečnosti, stojící v pozadí jeho zdánlivého sobectví a neprostupnosti. Jen tak je pro ně oba možné dojít smíření.

Román není příliš rozsáhlý, přesto se vyznačuje bohatostí a mnohovrstevnatostí. Paralelně sledujeme myšlenkové pochody hlavní hrdinky Bohdany (v kapitolách nazvaných Dcera) a jejího otce Svatopluka (v kapitolách nazvaných prostě Otec). Zajímavým a plně funkčním formálním faktem je, že vyprávění obou aktérů na sebe plynule navazují stejnou poslední větou jednoho a první větou druhého. Takový prostředek zcela účelně vyvolává dojem, že od sebe oba osudy nelze s jistotou oddělit, že se navzájem ovlivňují.

Dalším prvek, kterým je autorka mezi čtenáři známá, představuje poctivě vykreslená psychologie postav. Na začátku bývají její hlavní hrdinové velmi neoblíbení, ale jak se příběh odvíjí dál a dál, vnitřní svět postavy začíná odkrývat další hlubiny a motivace, až se čtenář nakonec s osobou plně ztotožní, anebo k ní pocítí alespoň větší empatii. Tento princip je zachován i v Tichých rocích.

Záměrem Aleny Mornštajnové nebylo napsat román, který by předčil předchozí Hanu. Ostatně není ani fér to od ní požadovat. Záměrem bylo ukázat, kolik zbytečných nedorozumění a z nich plynoucích ran a bolestí dokáže vyřešit a uzdravit pouhá otevřená komunikace. Pamatujme na to i mimo literární svět. Síla Tichých roků totiž spočívá hlavně v tom, že jsou nastaveným zrcadlem, v němž se odráží naše vlastní selhání. Jsou v určitém smyslu příběhem každého z nás.

Tiché roky
Alena Mornštajnová
Host, 2019


Petra Horáková
Článek otištěn v Kult 07/19
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Lenka Horňáková-Civade, Anne Delaflotte Mehdevi
Praha-Paříž, do vlastních rukou
Argo
Lenka žije ve Francii a Anne v Čechách. Lenka je Češka a Anne Francouzka. Ačkoliv by se zdálo, že si tyto dvě evropské kultury musí být blízké a život v jedné či druhé zemi dost podobný, každodenní potýkání se s realitou svědčí o naprostém opaku. Překvapení, pobavení i naštvání jsou málem na denním pořádku, rozdílné vnímání toho, co je nebo není správné, co je nebo není normální a co je nebo není přijatelné, může život pořádně zamotat. Přítelkyně, která prožívá více méně to samé, ale v „mé“ vlasti, je tedy ta pravá osoba, která může leccos vysvětlit, ale hlavně všechno pochopit. S notnou dávkou humoru a za pomoci kamarádčiných dopisů se s novým domovem lze sžít mnohem snáz.
Reklama:

Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2019 Radek Holík
Google+