Výstavy

Jan Šibík, Jan Šibík - 10 let, Stories, Galerie Architektury, Ďábel v nás, Staroměstská Radnice, Reflex

Zveřejněno dne 1. 9. 2018
RECENZE: Šibík v Brně - aktuální a přelomový
Fotografa Jana Šibíka není zapotřebí dlouze představovat. Stačí snad jen říct, že to, co jiní považují za drastické, do toho on vnáší jistý druh poetiky. Unikátní soubor fotografií, jenž je retrospektivou uplynulých deseti let jeho práce, máme nyní v Brně.



Sám Jan Šibík se kdysi nechal slyšet, že se do svých snímků snaží dostat něco víc, aby nezobrazovaly jen syrovou realitu. I díky tomu v nich každý najde to své a pozorný divák se třeba i něčemu přiučí. Například že život vnímáme na šířku.

Autorovu předchozí brněnskou výstavu Stories (2014) dělilo od té pražské (2006) celých osm let. A zatímco v Praze zdobila dvě patra historických sálů Staroměstské radnice, v Brně se spíše tísnila, byť v nádherných chodbách Mahenova divadla.

I výstava Jan Šibík - Deset let měla letos premiéru na Staroměstské radnici. Také tentokrát se její brněnská verze v Galerii Architektury doslova tísní, a to možná ještě víc než minule. Proto mě napadá, zda Brno dokáže Jana Šibíka opravdu uctít. A také, zda jsou tu přítomny všechny fotografie, jestli tedy nejsou Brňané ochuzeni...

Přesto ve mně instalace brněnské výstavy budí větší dojem. Vlivem oné stísněnosti jsem se stal skoro součástí příběhů fotografií. Že přeháním? Menší prostor nám opravdu dává možnost komorního a o to i intenzivnějšího pocitu z vystaveného snímku. Nemůžete prostě jít od fotky daleko. Otočíte se a na dosah máte další. Ale i zde platí  - nedotýkat se!

Jan Šibík jednou uvedl, že nemůže jít na volnou nohu, protože jeho cesty jsou tak nákladné, že si je sám prostě nemůže ufinancovat. Zde jsou přitom snímky z období, kdy byl ještě součástí magazínu Reflex, i z doby nynější - kdy už na volné noze je, a přesto intenzivně cestuje dál. Sice už ne primárně jako reportážní fotograf, ale jako lektor workshopů. Ale čas na tvůrčí práci si najde. Tato výstava je toho hmatatelným důkazem.

Otázek při prohlídce se mi v hlavě honilo mnoho. Například jak to, že Šibík tak skvěle fotí? Jak to, že se nebojí jít k lidem tak blízko (fotí většinou s pevným ohniskem - bez zoomu)? Získáváme dojem, že se nedíváme na obraz reality, ale spíš na inscenované, aranžované kompozice, které ukazují, jak by mohl vypadat dokonale absurdní svět.

Bohužel, zinscenované fotografie to nejsou a jejich realita je mnohdy opravdu drastická. Vezměme si například košické sídliště Luník IX - největší romské ghetto Evropy.

Pro fotografa je nejdůležitější kniha. Šibíkova poslední se jmenuje Deset let (jak jinak) a je, stejně jako jeho vůbec první - Ďábel v nás, na výstavě k dispozici. Takže kdo si dostatečně neužije mistrových fotografií, má možnost si knihy koupit a podpořit autora na jeho dalších cestách i takto. Případně pořízením tematického kalendáře na příští rok.

Jan Šibík - Deset let
Galerie Architektury Brno
27. července - 14. září 2018
www.galeriearchitektury.cz
Foto: Robert Žďárský

Robert Žďárský
Článek otištěn v Kult 09/18
 Přidejte k článku první komentář >> 
Jan Šibík, Jan Šibík - 10 let, Stories, Galerie Architektury, Ďábel v nás, Staroměstská Radnice, Reflex
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Jan Dražan, Marek Hilšer
Tango pod Hradem
Zeď
Marek Hilšer otevřeně vypráví o tom, proč se rozhodl vstoupit do politiky, zamýšlí se nad stavem české společnosti, mluví ale také velmi upřímně o sobě, o své rodině, o složitých vztazích s rodiči, o emigraci a o návratu po listopadu 1989 zpět do rodného Chomutova. Nabízí unikátní pohled do zákulisí prezidentských voleb z první ruky. Přibližuje první zkušenosti z parlamentu. Jeho život je ovšem vedle politiky také lékařský výzkum. Specializuje se na nádory mozku, učí studenty, jezdí na lékařské mise do Afriky. Když se nevěnuje politice nebo vědě, patří kromě ženy a dcery k jeho největším vášním lezení po skalách a tango, za kterým jezdí do vyhlášených klubů po Evropě. A aby toho nebylo málo, stal se ještě včelařem. O tom všem vypráví v knížce.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2019 Radek Holík
Google+