Knihy

Zveřejněno dne 16. 7. 2018
RECENZE: Vieweghovy dvě v jedné
Přestože má Michal Viewegh pověst a především vzezření intelektuála, jeho tvorba je spíš slušný literární popík. Novinka nazvaná jednoduše Muž a žena jsou vlastně knihy dvě. Nad tou první jsem se i upřímně zasmál. Bohužel, spíše jen díky vulgarismům, které sám autor v prologu „neguje“.


Přiznejme si, že je to takové věčné vděčné téma. Vztahy obou pohlaví prostě vždy zaujmou a pobaví. A, aby toho nebylo málo, v druhé části knihy vystupuje opět Oskar - autorovo alter ego. Jakoby autor chtěl…

První část knihy je krvelačná. Doslova. A končí nebožtíkem „v mražáku“. Taky doslova. Příběh Vincenta skutečně nepostrádá napětí – i když spíše mimoděk. Ponejvíc proto, že až teprve časem se dozvíme, proč zkrachoval i proč jezdí (asi ne úplně úspěšně) s Family frost. Přitom, proč být neúspěšný i jako řidič?!
Autor se nejspíše snaží vymodelovat situaci tak, aby byl jeho hrdina skutečným hrdinou se vším všudy. Hrdinou, který čelí mnohonásobné přesile, aby se nakonec přes nepopiratelnou vulgaritu (nebo snad díky ní?) stal pro čtenáře morálním vítězem. Největší švih tohoto příběhu je v pointách. Aby se čtenář už už dozvěděl, jak se příběh bude dál odvíjet. Jinak pasáže, co všechno hlavní hrdina dělal (ne, u vedlejších postav se takových podrobností nedočkáme), jsou podle mého soudu spíš slovní vata, která sice solidně nastaví text, ale čtenáři přinese spíše zdržení.
Pravda, působí to jako režisérský záměr, ale nepotřebuji vědět, jak hrdina postupoval při úklidu svého domu nebo auta. Jiná situace je na závěr, kdy se dokonale absurdní „báseň“ prolíná s formalitami záznamu o nehodě. Tohle se Michalovi opravdu povedlo!
Co se týká popisovaných situací, děj bych viděl celkem reálně. Tím myslím oproti předchozí povídkové knize. I s tím, jak nekonvenčně se spolu baví hodně dospělý syn s matkou. Někoho to možná poněkud zaskočí, ale zahloubaný čtenář to přejde automaticky a nebude to pitvat jako já.
I když, vědět, kde a jak souložili vaši rodiče, když vás počínali…? No! Nebo to, že čerstvého nebožtíka uloží prozatím do mrazícího auta plného potravin? Pravda, jsou tam taky mrtvoly – třeba ryb, ale cítím, že jistý rozdíl v tom je.
Jak jsem uvedl – příběhů je v první části vícero. O hledání vlastního rodiče, přes životní příběh podnikatele, otce, syna, exmanžela… a tak dále a tak dále. Třeba se čtenář s hlavním hrdinou ztotožní a řekne si: “Tak tahle ne!” Anebo nakonec - takhle ano?!
Skoro bych se dohadoval, že některé pasáže by snad nešlo ani zrežírovat. A ten závěr mě opravdu dostal! Až tak, že jsem měl sto chutí „zkopat“ autora, že je právě tohle konec. Otevřeně řečeno.

To druhá část knihy nazvaná Čarodějka z Křemelky je čtením na hraně hned od začátku. Sám sebe jsem se ptal, zda to, že je příběh vyprávěn mužem „za ženu“, jej činí uvěřitelným. Ano, beletrie není o realitě, ale o přesvědčivosti autora. A protože ženy mají odlišný způsob myšlení i pohledu na svět nejsem si jist, zda to, jak Michal píše, je autenticky „ženské“ vyprávění. Ale to by nakonec měly posoudit ženy. I když, zdá se, že Viewegh píše především pro muže.
Naproti tomu mi z pohledu muže přijde zvláštní, jak se „holkař“ podivuje nad tím, že po něm „jede“ sexbomba. Vždyť holkaři mají a budou mít ženských nepočítaně! A náš hrdina jich měl taky hodně. Jo, i jeho to nefinální číslo ohromí! Tak proč teď ty rozpaky a řeči „že láska vždy bolela a zase bude“?
Příběh Čarodějky je založen na fenoménu telepatie. V tomto případě spontánní, kdy se pro čtení není zapotřebí zvlášť soustředit. Autor staví hlavní hrdinku do rozličných situací, v nichž se s jejími schopnostmi společnost vyrovnává po „svém“. Jak na běžné, tak i na osobní úrovni.
Například její partner začne nosit jako „obranu“ před ní hasičskou helmu à la Magneto z X-menů. A okolí si tohle počínání vysvětluje jako výstřednost – úchylku. Přitom se čtenáři otevírá zajímavá otázka právě onoho soukromí. V podstatě to nejintimnější, co máme, je v naší hlavě. A kdo tam má přístup!
Zvláštní pozornost se sluší věnovat i povídce, kterou  autor - postava předčítá na autorském čtení. Zatímco by bylo normální, kdyby byla jen naznačená, tady se rozkládá na dvaceti třech (čtete dobře) stranách. Možná další slovní vata, ale – proč by se autor nemohl pochlubit, co všechno dokáže vymyslet? Že nejen básník se může stát menším a ještě menším…?
Jinak je Čarodějka spíš banální příběh o tom, jak se sexbomba (na tohle je v příběhu kladen velký důraz) na první pohled zamiluje do stárnoucího (tloustnoucího) spisovatele, trpícího poruchami erekce a depresemi.
Lacinost, s jakou se s ním seznámí, jak a čím jí zaimponuje (přestože čte jeho myšlenky/smyšlenky) a hned ví, že s ním chce žít a mít rodinu, je v ostrém kontrastu s tím, jak hluboké téma je okolo...  Protože v době GDPR je čtení myšlenek opravdu celkem aktuální.

Ze svého prvního Viewegha (Bůh v Renaultu) jsem byl spíš v rozpacích. Jako povídkář mě nejprodávanější český spisovatel současnosti spíše zklamal. Tenhle další počin mě naplňuje optimismem. Novodobý Čapek to opravdu není, byť se nevyhýbá tématům lehce mysteriózním, ale jako oddechovka do autobusu…? Jen pozor, abyste nepřejeli! :)

Michal Viewegh: Muž a žena
Ikar, 2018



Robert Žďárský
 Přidejte k článku první komentář >> 
Reklama:

Novinky:
Roar Uthaug
Tomb Raider - DVD
Forum Film
Laře Croft (Alicia Vikander) je 21 let a právě zdědila obrovské obchodní impérium. Její otec, bohatý šlechtic a známý dobrodruh, Lord Richard Croft (Dominic West), zmizel beze stopy před sedmi lety. Když si Lara přečte záhadný vzkaz, který jí otec zanechal, rozhodne se opustit Londýn a vyrazit do neznáma, aby přišla na to, co se mu doopravdy stalo. Vydá se po jeho stopách hledat legendární hrobku na mýtickém ostrově poblíž japonského pobřeží. Tato mise ale nebude jednoduchá. Loď, která ji měla dopravit na pevninu ztroskotá v silné bouři a Lara se ocitá sama uprostřed neznáma, vybavená jen ostrým nožem, pevnou vírou a vlastní tvrdohlavostí. Pokud se jí podaří překonat své vlastní limity a přežít toto nebezpečné dobrodružství, stane se z ní skutečný Tomb Raider.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2018 Radek Holík
Google+