Knihy

Zveřejněno dne 15. 7. 2018
RECENZE: On the road po Československu
Méně se mluví o tom, že Irena Dousková, autorka Hrdého Budžese (1998), je také výbornou básnířkou, vzpomeňme například sbírku básní Napůl ve vzduchu (2016). A tento múzický, z neznáma přicházející hlas lze zaslechnout i mezi řádky nového románu Rakvičky.
 


Příběh o dvacetileté Róze, která v osmdesátých letech stopuje staré žigulíky, aby se dostala z jižních Čech do Ostravy, se může číst jak za líného letního odpoledne, tak za hvězdnatých nocí, kdy svět okolo přestává rozrušovat, utichá a člověk je schopen hluboce se ponořit do četby.
Celá Rózina cesta je variací na vývojový román. Ještě u Lipna se protagonistka rozhoduje, že poslední dny prázdnin, než nastoupí do práce, stráví cestou za Ostravákem a řekne mu, že ho miluje. Jenže i cesta může být cíl. Róza na silnicích potkává nejrůznější lidi, střetává se s milými i nemilými překážkami a její pohled na svět, na blízké, ale hlavně na sebe sama se pomalu proměňuje. To vše se přitom děje jaksi nenásilně, vypravěčka jen naznačuje, dává cítit spodní tok textu. Čtenář krásně tápe, listuje zpět knížkou, ale i v sobě samém.
S takovou něžností, s umem důkladně zvážit každé slovo, a je jedno, jestli jde o vulgarismus nebo poetismus, vystavěla autorka například i křehkou milostnou scénu, kterou ale čtenář pouze tuší, domýšlí: ‚Taky seš na klíček?' zeptala se ho dřív, než jí došlo, na co vlastně. ‚Taky.' Přitáhl ji k sobě. ‚To si nevěděla?' ‚Stejně pojedu,' řekla. ‚Já vím,' odpověděl. // V pět třicet stála už na autobusové zastávce…

V románu vystupují ale i další postavy: umírající teta Marie, mladší sestra Petra a kamarád Tomáš. Jejich životní osudy, v Tomášově případě sdělované formou dopisů a prozaického textu, jako by mnohdy vytvářely paralelu k Rózině cestě a pomáhají jí tak dobrat se spíš postrádaných než hledaných hodnot a odpovědí na otázky: Jít studovat? A co? Jsem už dospělá? A koho vlastně miluju?
Na pozadí této cesty k dospělosti se zjevuje i obraz komunistického Československa. Zajímavé je, že se přitom nejedná pouze o kritiku. Autorka zastřeně, pomocí různých analogií také relativizuje dopad Husákova režimu na postavy, které jako by často byly nesvobodné hlavně ve své hlavě. 

Ale i tato rovina jen sem tam zaklepe čtenáři na rameno, zbrzdí jeho tempo a donutí zahlédnout mezi slovy víc než poutavé a vtipné čtivo, kterým Rakvičky také jsou: (Róza si stopla od pasu dolů ochrnutého řidiče) ‚Myslíte, že to ten Bezruč napsal? Nebo že to někomu ukrad, jak se občas říká? Když už pak ani nepípnul… To je dost divný, ne?' ‚Ještě napsal tu Stužkonosku.' ‚To je fakt, na to jsem zapomněl. Ale i tak, za celou tu dobu? Dědek se dožil skoro stovky, ne?' […] ‚Čtete básničky?' ‚Ani ne, ale tohohle si pamatuju ze školy. Jak nám to pořád vtloukali do hlavy. Neumann, Wolker, Bezruč… Napsal jsem tenkrát takovou parodii, podepsal jsem ji Petr Beznoh a měl jsem průser. Všechny mi je zprotivili.'

Irena Dousková: Rakvičky
Druhé město 2018



RaT
Článek otištěn v Kult 07/18
 Přidejte k článku první komentář >> 
Reklama:

Novinky:
Ingrid Sewardová
Můj manžel a já: Princ Philip a Alžběta II.
Ikar
Biografie Alžběty II. a prince Philipa – autorka se věnuje téměř výhradně osobnímu a rodinnému životu britského královského páru, neřeší tedy politické události. Zachycuje zákulisí britského dvora, přináší řadu zajímavostí, drobných detailů a historek, vysvětluje otázky protokolu a britských zvyklostí. Kniha je napsána čtivě, kvalitně a historicky věrohodně, živě vykresluje prostředí paláců, banketů i rodinných vztahů.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2018 Radek Holík
Google+