Filmy

Zveřejněno dne 8. 6. 2018
PŘEDSTAVUJEME: Nový dokumentární film Bohu žel
Na letošním festivalu dokumentů s lidskoprávní tematikou Jeden svět jste mohli zaznamenat film s neobvyklým názvem Bohu žel a podtitulem Tato země není vaše.  Představuje konkrétní osudy několika cizinců, kteří u nás v současnosti žádají o azyl. Gruzínec, Syřan, dvojice Iráčanů či Rusů –  s jakým přijetím se v ČR setkávají? Proč si vybrali zrovna naši zemi? A chtějí zde vlastně vůbec zůstat? To vše můžete vidět v kinech od 17. května 2018. O okolnostech a pozadí vzniku filmu jsme si povídali s jeho režisérem a scénáristou Sašou Dlouhým.
 


K čemu odkazuje název vašeho snímku, proč Bohu žel?
Dlouho jsem s kolegy řešil, jak do názvu dostat to, jak film vnímáme. Ze všech návrhů ale lezl nějaký patos. Když jsem ale napsal Ondrovi Skalovi, že bohužel kloudný název pořád nemám, byl titul na světě. Dost lidí mě od toho zrazovalo, ale mně se líbí. To poslední, co u nás uprchlíci totiž řeší, je to, aby někoho obtěžovali svojí vírou.



Čím si vysvětlujete, že zrovna v ČR je taková nedůvěra až averze vůči cizincům? Je to pouze zásluha politiků?
Je to z velké části vina politiků. O tom jsem přesvědčen. Zjistili, že jim to funguje a snaží se z  tématu už několikátým rokem vyždímat maximum. Uprchlík se ukázal jako vděčný materiál pro politické marketéry mající klienty s hroší kůží a s absencí pocitu studu. A těch máme celkem dost. Nicméně i tato věc omrzí a pak se nám zase najde jiná hrozba nebo blížící se katastrofa. Svoji roli určitě hraje i naše dlouholetá uzavřenost, neznalost soužití s někým, kdo se trošku liší a možná i národní povaha. To všechno ale tito politici využívají pro svůj prospěch. Takže jsme zase u nich. Týká se to jen některých, samozřejmě. Bohužel ale právě těch, kteří se v současné době vezou na úspěšné vlně. Dříve nebo později z ní ovšem spadnou.


Jakým způsobem jste hledal protagonisty?

Různě. Přes kamarády, charitativní organizace nebo občanské iniciativy pomáhající lidem v nouzi. Ta příprava mi trvala celkem dlouho. Nikdo z uprchlíků nebyl ze začátku nadšený, když jsem ho kontaktoval a k tomu ho chtěl i natáčet. Po několika měsících se mi ale podařilo přesvědčit asi dvacet žadatelů o azyl. Z nich jsem se potom snažil vybrat příběhy, které by do sebe mohly zapadat, byly dostatečně rozmanité a zároveň jsem musel cítit, že všichni se mnou jednají upřímně.


Někteří z nich se usadili v Brně  zaznamenal jste nějaký rozdíl v přijímání cizinců mezi Čechami a Moravou?
Rozhodně jsem neviděl rozdíl ve vnímání cizinců mezi Čechami a Moravou. Ani by mě nenapadlo, o tom takto přemýšlet. Je určitý rozdíl mezi Prahou, velkými městy a zbytkem republiky. Praha je díky své koncentraci úřadů a zahraničních společností víc kosmopolitní a někoho s jinou barvou pleti potkáváte na každém kroku. Podobné to je i v Brně. Asi se nestane, že by místní nácek volal policii, že potkal černocha. Na druhou stranu mimo Prahu jsem se setkal se spoustou spolků, které uprchlíkům pomáhají a chtějí pomáhat, mají zájem se dozvědět informace jinak než z Facebooku. S naším filmem jsme měli hodně projekcí i v menších městech a všechny debaty, kterých jsme se s ostatními tvůrci zúčastnili, byly zajímavé pro mě a snad i pro diváky.



Je něco, co vás při natáčení překvapilo (mile či nemile)?

Na začátku natáčení jsem těžko vstřebával rozdíl mezi reálnými příběhy těch lidí a tím, jak jsme jimi masivně strašeni. Ten virtuální svět, který se okolo nich vytvořil a do něhož jsme byli vtaženi, abychom se pak v rodinách nebo v práci hádali nad neexistujícím problémem, mě děsil. Dnes uprchlík, zítra zase třeba Žid, cikán nebo homosexuál. Ta demagogie a manipulace mě trápila a trápí. Už jsem si ale zvykl. Mile mě překvapilo to, jak blízko si s některými z aktérů filmu můžu být.


Sledujete další osudy vašich protagonistů i po natáčení? Zůstáváte s nimi v kontaktu?

Sleduji. V kontaktu jsem se všemi. I s těmi, se kterými to nedopadlo dobře. Tam je kontakt obtížnější, ale nějaký je. Celé to natáčení bylo víc o lidském vztahu s našimi hrdiny, než o držení kamery. Poslední klapkou jsem ty vazby nemohl a nechtěl přerušit.

Myslíte, že lze vytrvalým působením skrze filmy jako váš přispět k změně pohledu většinové populace na cizince žijící u nás? Jsme my Češi tvární, pozitivně ovlivnitelní?

Rád bych, aby tvorba jako je ta moje, alespoň někoho oslovila a vytvořila protiváhu k manipulaci, které jsme vystaveni. Že by to ale změnilo pohled většinové populace, to těžko. Většinovou populaci na svůj film nedostanu.

Saša Dlouhý (*1971)
Kameraman, režisér a novinář. Má na svém kontě již řadu dokumentů s přírodovědnou (Azory pod hladinou, 2007) i sociální tematikou (Trafačka-chrám svobody, 2011; Je nám spolu dobře, 2014). Jeho snímek Trafačka obdržel Cenu Pavla Kouteckého a nominaci na Českého lva.



Eva Svobodová
Článek otištěn v Kult 06/18
 Přidejte k článku první komentář >> 
Časopis:
Reklama:

Novinky:
Marek Najbrt
Prezident Blaník - DVD
Falcon
Celovečerní film Prezident Blaník vypráví příběh lobbisty Antonína Blaníka, který se rozhodne kandidovat na prezidenta České republiky. Hlavní hrdina Tonda Blaník ohlásil prezidentskou kandidaturu, v kampani slíbil například máslo a lithium do každé rodiny nebo korupci dostupnou pro všechny a sehnal i sto tisíc podpisů. Kandidaturu na Hrad však nakonec nepodal, když se jeho asistentovi Žížalovi nepodařilo doručit včas podpisové archy na ministerstvo vnitra. Přesto Tonda Blaník pokračuje ve snaze zachránit českou zemi a ukázat jejím obyvatelům, jak se mít líp. Celovečerní film navazuje na úspěšný seriál Kancelář Blaník.
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2018 Radek Holík
Google+