Knihy

Zveřejněno dne 14. 12. 2017
RECENZE: Opravdu neomylný Zeman?
Zatímco Václav Klaus vydával rok co rok svého prezidentování soubor svých projevů s několika vybranými rozhovory, Miloš Zeman preferuje spíš ony rozhovory. V knize Dokážeme si vládnout sami tímto způsobem glosuje své kroky v úřadě nebo výroky svých názorových oponentů. Jeho odpovědi pak komentuje Jiří Ovčáček.
 


Myslím, že nikdo znalý věci, včetně mě samého, nepochybuje o tom, že je Miloš Zeman osobnost. Osobnost, která už nemusí nikomu nic dokazovat. Proto příliš nerozumím tomu, proč se celá kniha usilovně snaží o pravý opak: ukázat, jak je prezident naší republiky neomylný a bezchybný.
 
Samotný titul knihy budí dojem, že jde o vlastenecky laděnou knihu. Ovšem i jen stručnou analýzou mne napadá, že si ono vlastenectví představujeme asi každý trošku jinak. Stejně jako způsob samostatného vládnutí. Jistě, dokážeme si vládnout sami. Je však otázka, jakým způsobem.
 
Vládnout sami si totiž dokážou i diktátoři. V tomto smyslu mi proto nepřijde jako demokraticky vhodná například argumentace, že by premiér neměl odvolávat ministra půl roku před volbami, a proto prezident s jeho odvoláním otálí. Nebylo by ale lepší to rozhodnutí nechat přímo na premiérovi? A podle ústavy, na niž prezident přísahá věrnost své republice, ministra bezodkladně odvolat?
 
Miloš Zeman velmi rád cituje výrok Jeana-Paula Sartra: „Pravda o tobě se stane skutečnou pravdou teprve tehdy, projde-li druhými.“ Já bych tento citát doplnil opět poznámkou, že záleží i na tom, kým ta pravda projde. Tedy kdo je „ten druhý“. Oba spoluautoři knihy, tedy tazatel Radim Panenka i glosátor Jiří Ovčáček, jsou sice v obecných měřítkách úspěšní, ale také velmi mladí a podle mého soudu k Zemanovi spíše nekritičtí.
 
Jistě, Karla Šlechtová je bývalá/budoucí ministryně. Když však ve svém úvodním slovu píše, že je Miloš Zeman „moudrý muž“, proč její další slova o tom, že se prezident nenechá manipulovat? A není spíše právě ona sama prezidentem manipulována? Když o něm mluví jen v superlativech a podle průzkumů se Miloš Zeman dlouhodobě těší vysoké důvěře, proč ještě přesvědčovat voliče/čtenáře o jeho kladech?
 
Samostatnou kapitolou je forma rozhovorů. Zatímco v minulosti Miloš Zeman stroze argumentoval, vysvětloval a jen občas se uchýlil k ostřejšímu výrazu, dnes ve svých odpovědích, ve své rétorice dost přitvrdil. Jako by odhodil rukavice a plnou silou svého úřadu prezidenta republiky, prvního přímo voleného, mnohdy až nevybíravě a bez obalu drtil ty, kteří se mu znelíbí. Jako by říkal: „Mě zvolil přímo lid, tak co mi nějaký tamten bude vykládat?!“
 
I s vědomím, že jej – Zemana – takto „zemitého“ lidé volili, napadá mne, zda by se neslušelo, aby nyní spíše přizpůsobil své vyjadřování důstojné funkci nejvyššího ústavního činitele. A přitom vynechal ony slovní přestřelky.
 
Je to suverénnost, se kterou Miloš Zeman reaguje na kladené otázky, co mě nutí rovněž přemýšlet, zda nemá přece jen pravdu. Jestli nejsem příliš kritický. A možná že ji i v lecčems pravdu má. Jenže oněch vážných otázek a odpovědí je bohužel spíše poskrovnu.
 
Ze zkušenosti také vím, že dobrý rozhovor se pozná především podle toho, že tazatel použije i nepříjemnou otázku, třebaže s respektem. Řekněme takový „konflikt“. Otázky v knize mi však přijdou spíš účelové. Jsou formulovány tak, aby prezidentova odpověď nemohla být jiná než pozitivní. Aby mohl odpovědí „smečovat“ na své odpůrce. Nejsou to otázky na prezidenta, ale spíš pro prezidenta. Jedna kapitola je dokonce uvozena slovy „prezident je ve formě, se všemi zúčtoval“. To mi přijde jako už dost agresivní styl.
 
Zkrátka celá kniha se mi jeví jako na objednávku. Bez kritického pohledu. Bez pochybnosti o tom, co Miloš Zeman udělá. Jako by ani neexistoval jiný úhel pohledu, než je právě ten jeho. Ale proč? Zeman je velmi sečtělý, zkušený politik i brilantní rétor. Jenže ona přemíra bezchybnosti už věci spíš škodí.
 
Dokážeme si vládnout sami

Radim Panenka, Jiří Ovčáček
Olympia, 2017


Robert Žďárský
 Přidejte k článku první komentář >> 
Reklama:

Novinky:
Ben Aaronovitch
Strom viselců
Argo
Policejní konstábl Peter Grant se vrací do Londýna. Netrvá dlouho a v hlavním městě se opět začnou dít věci. Prostá podezřelá úmrtí obvykle nebývají doménou Rozmaru. Ani když k jednomu takovému dojde na divokém večírku v jednom z nejdražších obytných domů v londýnském centru. Jenže téhle party se účastnila i dcera lady Tyburn, jíž Peter dluží laskavost za jistou dřívější výpomoc. Během chvilky se tak ocitne v neznámém světě superboháčů a zlaté mládeže, v rezidencích s obrovskými suterény a exkluzivními bazény, na místech, kde se čile obchoduje s nebezpečnými a esoterickými materiály. Rozumný mladý policista by se držel zpátky a nevystrkoval hlavu, ale nebyl by to Peter, aby se při vyšetřování nedostal někam hodně daleko. Zároveň objevuje nové spojence a dostává se závratně blízko jednomu z velkých hráčů...
Odběr zpráv:
Chcete odebírat zprávy? Registrace


Copyright © 2005–2018 Radek Holík
Google+